Teorie centrace kloubu a neutrálního postavení kloubu je obecně brána jako nepsaná pravda. Kdekoliv se  to napíše, je to jako posvátná mantra. Teorie spočívá v tom, že je výhodné mít neutrální „polohu“ kloubu nebo osu rotace, ze které můžeme pracovat, abychom měli maximální kapacitu rotace kolem kloubu. S „vycentrovaným“  kloubem se budeme moci pohybovat rovnoměrně ve všech směrech, aniž bychom měli omezenou pohybovou kapacitu z umístění směrem k jednomu konci rozsahu kloubů. Centrace má také snížit mechanické namáhání kloubů a tkání a také umožnit optimální a efektivní přenos zátěže. Tato myšlenka je klíčovou součástí mnoha konceptů.

Jistě z mechanického pohledu to vše dává velký smysl, ale obecně ne všechno, co dává na první pohled smysl, se často ukáže být pravdivé. Kloubní centrace je navržena tak, aby probíhala prostřednictvím přesné a koordinované sekvence a načasování svalové aktivace, která byla definována v teoretických modelech. Prostřednictvím tohoto procesu můžeme dosáhnout „optimálního“ nebo „ideálního“ pohybu. A kdo by nechtěl být ideálním, že?

Je tu však mnoho otázek, co nás může napadnout:

Záleží skutečně na tom, jestli váš kloub není vycentrovaný?

Můžeme spojit tento nedostatek centrace kloubu s bolestí a zraněním?

Je tato teorie podpořena vědeckými důkazy?

Víme, co je skutečně optimální/ideální pohyb a co neideální/ neoptimální?

Je možné se stále kontrolovat v nějakých přesných pohybech či naopak je variabilita pohybu normální a žádoucí?

To vše by znamenalo, že vaše statické držení těla by tedy mělo vliv na výchozí polohu vašich kloubů a vytvářelo stres pro tkáň a dokonce stres pro centrální nervový systém . Reálně má ale spousta lidí nohy s nadměrnou pronací, ale nic je nebolí I když běhají maratony a věnují se sportu na vysoké úrovni.

Kolik lidí má to, co lze považovat za „špatné“ držení těla a může být doprovázeno nedostatkem kloubní centrace, jak staticky, tak dynamicky, ale necítí žádnou bolest. Podívejte se na mnohé nejlepší sportovce v tenise, fotbale, atletice a jinde. Jen když zadáte jméno Djokovic, které nedávno bylo hodně skloňováno, ukáže se Vám velké množství fotek z tenisových turnajů, které mají k neutrálnímu a vycentrovanému postavení kloubů opravdu velmi daleko.

Tato studie zkoumala korelaci mezi držením krční páteře a bolestí krku.(Grob et al 2007)  Ve studii vzali dvě skupiny, jednu s bolestí krku a druhou bez. Změřili se jak na globální úhly, tak segmentální úhly krční páteře a poté měřili úroveň bolesti šíje. Nebyly žádné významné rozdíly mezi pozicemi skupiny s bolestí krku a skupiny bez.

Další studie zkoumala měnící se držení těla dětí mezi 5 a 6 a 15 a 16 (Widhe 2001). Během 10letého období této studie vidíme významnou změnu v držení těla a pohyblivosti páteře zkoumaných osob. S touto změnou držení těla bychom měli vidět změnu úrovně bolesti, pokud tyto dvě korelují a 38 % 15-16letých si příležitostně stěžovalo na bolesti dolní části zad. Ve studii však se neuvádí žádná korelace mezi držením těla, pohyblivostí páteře nebo fyzickou aktivitou a bolestí.

Tato studie (Tsai, Li 1999) se zabývala bolestmi zad u bývalých a současných elitních gymnastek. Obě skupiny hlásili bolesti zad. 27 % bývalých a 38 % současných gymnastek, ale výzkumníci nenašli žádnou korelaci mezi držením těla, rozsahem pohybu a hlášenou bolestí zad.

Zde (Tüzün ae al 1999)byly studovány polohy páteře akutních, chronických a zdravých skupin. Určitě vidíme posturální změny s věkem a nárůstem tělesné hmoty, ale žádné významné rozdíly v držení těla žádné ze tří skupin s ohledem na bolest.

Tato studie nám sděluje, že úroveň výše hrudní kyfózy nesouvisí s bolestí ramene. (Barrett at al 2016) a další studie nám sděluje, že nebyl rozdíl v v rámci bolesti ramene, když daný člověk byl vzpřímený či byl ve flekční poloze (Bullock et al  2005).

Dlouho se předpokládalo, že nesrovnalosti v délce nohou způsobí, že naše držení těla ovlivní vše nahoře v těle v kinetickém řetězci, a tím i polohu a množství dostupného kloubního pohybu, který bychom měli. To, jaké důsledky to má na naše držení si můžeme v obrovském množství najít na googlu, když tam toto vše zadáme. Tato studie (Grundy 1984) a tato studie (Soukka et al 1991)nenašli žádnou souvislost mezi nestejnou délkou nohou a bolestí zad a tato studie (Needham et al 2012) zjistila minimální vliv na kinematiku pánve a páteře z rozdílem délky dolní končetiny.

Vzpřímený postoj vypadá velmi pěkně, ale je nemožné tak sedět dlouho a neexistuje vědecký základ této teorie. V rámci výzkumu se zjistilo, že toto vzpřímené držení těla nelze udržet déle než jednu nebo dvě minuty. Více informací na tyto témata najdete v mých starších článcích zde ( Odkaz ) či zde (Odkaz).

 

Dynamické držení těla je ještě mnohem složitější téma

Naše dynamické držení těla by jistě bylo určeno úkolem, který často provádíme s velkým množstvím variací během provádění. Existuje také mnohem méně výzkumů, na které se můžeme podívat s ohledem na dynamické držení těla.

Příkladem souvisejícím s funkcí by bylo sáhnout po tenisovém úderu nebo vrhnout se na zápas ve fotbale. Vaše klouby by musely být často mimo střed, abyste dosáhli rozsahu, který úkol vyžaduje opakovaně během zápasu a turnaje. Možná se nezraníte, když je udržíte v centru pozornosti, ale také pro vás může být těžké hrát hru a zatím nevidím důkaz, že by nedostatek centrování byl příčinou zranění v profesionálním sportu. Vidím to jen jako klasický příklad klinické představy o pohybu ve funkčním světě. Tedy, že někdo srovnává jednoho špičkového tenistu s druhým v rámci určitého pohybu bez toho, aby měl jediný důkaz, že dané srovnání by mu vytvořilo nějaké zlepšení výkonu či prevenci zranění. Už samotné porovnávání těch, kteří jsou na naprostém vrcholu v tenisovém žebříčku je minimálně úsměvné, protože ta cesta na tuto úroveň je nepředstavitelně náročná.

Problémem této teorie také je, že každý pohyb by musel být individuálně trénován, aby se vytvořila specifická motorická koordinace mezi segmenty, která je vyžadována, protože synergický vztah by se neustále měnil podle pohybu, úhlu kloubu, rychlosti a polohy ostatních souvisejících segmentů těla. Problém je však ten, jestli je to reálně možné a také je možná také reálně neexistuje žádný „správný“ nebo „ideální“ svalový synergický vzorec.

Musíme si také uvědomit, že tyto pohyby v kloubu jsou velmi malé a mnozí lidé mají omezený rozsah v mnoha kloubech, které nezpůsobují vůbec žádnou bolest. Přirozené anatomické variace mohou také omezit schopnost kloubu být centrován.  Velmi mnoho lidí I ve velmi mladém věku má velmi omezenou vnitřní rotaci v kyčelním kloubu, která mnohdy nedosahuje ani 5-10° a stejně nemají žádné bolesti a fungují na vrcholové sportovní úrovni.

Tedy pokud nejste strukturálně schopni dosáhnout „neutrálního“ stavu, stává se to individuálně „neutrálním“? Pokud ne, pak bychom všichni měli potíže s obrovským množstvím anatomických variací mezi lidmi.

Je tedy jistě jasné, že naše dynamické nebo statické polohy by měly velký vliv na polohu kloubu a schopnost vycházet z centralizované nebo neutrální polohy, udržovat ji a vracet se do ní. Může to souviset s bolestí nebo zraněním? To je stále velmi nejasné a nelze nic takového tvrdit, že ano.

To vše neznamená, že v mnoha sportech, které vyžadují velmi technické pohyby, jako je vzpírání nebo golf, je vyrovnání těla nedůležité, ani zdaleka ne. Jde často spíše ale o vyrovnání se v rámci anatomických variacích a především přizpůsobení se biomechanice . I tak v rámci této teorie známe skvělé sportovce, které se skvěle pohybují, jako je Roger Federer, který trpěl bolestmi zad  a mohli bychom takto jmenovat velmi mnoho jiných.

Tedy měli bychom začít posouvat naše chápání lidského těla od mechanického více k biologickému pohledu. To nám může pomoci pochopit, proč na změnách něčího držení těla a „nerovnováze“ obecně v těle ve skutečnosti nezáleží tak moc, jako by tomu bylo v čistě mechanickém systému. Tolerance lidského biologického systému jsou pravděpodobně mnohem větší, než jim přisuzujeme. Také musíme chápat znatelné lidské odlišnosti každého jedince a také schopnosti svalů, které pracují s našimi klouby.

V rámci paradigmatu mechanického systému, zdánlivě převládajícího modelu, který se dnes učí, je činnost těla vnímána jako přesný stroj. Pokud se jedna část stroje porouchá nebo funguje mimo přesně nastavené úzké parametry, znamená to katastrofu pro stroj jako celek. Často obviňujeme odchylky od špatně definovaných ideálů a ideálních vztahů v těle za různá zranění a nemoci i když často nemají jasné souvislosti.  Lidé ale  nejsou jako stroje, mají širokou škálu způsobů, jak fungují, stejně jako různé tolerance a míry adaptace. Kov bude mít konečný bod, ve kterém se zlomí, zatímco tělo jako biologický organismus se může přizpůsobit a zvýšit své tolerance. Někdy však samozřejmě můžeme tyto tolerance překročit, stejně jako žádáme příliš mnoho od našich adaptačních mechanismů.

 

To podobné, co řešíme v držení těla, platí I pro pohyb

Samotný pohyb je ve skutečnosti velmi variabilní a s tím je i proměnlivá svalová funkce! Tato základní realita je vynechána, když se učíme o anatomii a pohybu, možná je příliš složitá pro mechanický model! Učíme se o nějakých přesných modelech pohybu ( a znovu jsme u toho srovnávání tenistů a jejich pohybů) I když variabilita pohybu je přirozená.

Bernsteinovy původní studie z 30. let 20. století o úderech kladiva kováře zjistily, že zkušení kováři pracující na naprosto stejných úderech kladiva prováděli různé formy opakování. Koncový bod dovednosti byl stejný, ale kloubní úhly a variabilita segmentů byla vysoká.

Tato segmentální variabilita se nazývá koordinační variabilita. Obecně Je to životně důležité pro schopnost udržet si výkon a neochabovat kvůli specifickému přetížení, které může způsobit opakované provádění dovednosti velmi stejným způsobem.

Mnozí běžci s patelofemorální bolestí vykazovali mnohem menší variabilitu pohybu než ve zdravé skupině. (Hamill et al 1999).

V této studii (Seay et al 2011) našli rozdíly ve variabilitě mezi skupinami, které trpěly pokračující bolestí dolní části zad, jednotlivými lumbagy bolestí a těmi, kteří nikdy bolestí netrpěli. Rozdíly ve variabilitě mezi zraněnými, kteří se zotavili ze zranění a těmi, kteří se nikdy nezranili, nám mohou poskytnout cenné poznatky, na které je možná potřeba se při rehabilitaci zaměřit.

Pohybová variabilita je součástí biologického systému. Nejen, že je přirozená, je také prospěšná pro snížení rizika přetížení a umožňuje schopnost přizpůsobit se událostem, které se vyskytují v našem neustále se měnícím prostředí. Elitní sportovci nemohou reprodukovat přesné a neměnné pohybové vzorce opakovaně  v delším časovém úseku cvičení. I nejlepší sportovci, kteří prováděli dřep(viz tabulka dole), ukázali, že každý dřep byl trochu jiný, jen v určitých bodech byl podobný, ne stejný.

 

Nejlepšími hybateli jsou ti, kteří dokážou vykonávat stejnou stabilní koncovou dovednost, ale s mnoha proměnlivými způsoby v závislosti na omezeních a kontextu výkonu. Je docela možné, že část skutečné síly a odolnosti spočívá ve variabilitě. Schopnost tolerovat zátěž může částečně vycházet ze způsobu, jakým je vnitřně zpracovávána prostřednictvím naší koordinační variabilitou a nikoliv stejně vycentrovaných nastavených pohybech.

Když vezmeme v souvislosti bolest a variabilitu pohybu, najdeme zde vzájemný vztah. Adaptace na pohyb během bolestivého stavu může být často prospěšná; kulhání je skvělým příkladem toho, jak snížit zátěž poraněné tkáně změnou pohybových vzorců. Tyto změny nemusí být pouze ve specifickém vzorci vyhýbání se, ale také v rychlosti, rozsahu a variabilitě pohybu. Systém může vytvořit „ochranu“ zvýšením mechanické tuhosti a snížením variability pohybu, kterou poraněná oblast a související oblasti procházejí. Toto je velmi vystihující věta jednoho z velkých vědců:

„Adaptace na bolest má mnoho krátkodobých výhod, ale s potenciálními dlouhodobými důsledky“ P Hodges 2011

Problémy nastanou, když krátkodobý přínos přestane být přínosný.  Cíl ochrany již není nutný, ale zatím nikdo nepřišel a neřekl to systému!

Moseley a Hodges objevili, že variabilita pohybu souvisí s kognitivními faktory. Zjistili, že u těch, kteří zaznamenali pokles posturální variability po experimentální bolesti, nenastalo normální vyřešení jejich původní posturální strategie a bylo to také spojeno s jejich kognitivním přesvědčením o bolesti zad. To může ovlivnit jak pokračování, tak recidivu bolestí zad a jde o potenciální rizikový faktor pro rozvoj chronické bolesti zad.

Vidíme tedy, že teorie centrace kloubů a přesného vycentrovaného pohybu ve skutečnosti není tak reálná, jak se předkládá. Mnoho krásných teorií hezky zní, ale nemá žádné pevné základy jak v důkazech, tak skutečné praxi. Je třeba, abychom byli stále otevření a zároveň sebekritičtí a tím získávali lepší informace.

(Autor: Copyright© Martin Snášel/ Coretraining.cz 2022)

 

Zdroje:

• The association between cervical spine curvature and neck pain D. Grob, H. Frauenfelder, and A. F. Mannion 2007
• Spine: posture, mobility and pain. A longitudinal study from childhood to adolescence Torulf Widhe 2001
• Spinal Posture, Sagittal Mobility, and Subjective Rating of Back Problems in Former Female Elite Gymnasts Tsai, Li MD, PhD; Wredmark, Torsten MD, PhD 1993
• Low back pain and posture C Tüzün 1, I Yorulmaz, A Cindaş, S Vatan 1999
• Is thoracic spine posture associated with shoulder pain, range of motion and function? A systematic review Eva Barrett, Mary O’Keeffe, Kieran O’Sullivan, Jeremy Lewis, Karen McCreesh 2016
• Shoulder impingement: the effect of sitting posture on shoulder pain and range of motion Michael P Bullock, Nadine E Foster, Chris C Wright 2005
• Does unequal leg length cause back pain? A case-control study P F Grundy, C J Roberts 1984
• Leg-length inequality in people of working age. The association between mild inequality and low-back pain is questionable A Soukka, H Alaranta, K Tallroth, M Heliövaara 1991
• The effect of leg length discrepancy on pelvis and spine kinematics during gait R Needham 1, N Chockalingam, D Dunning, A Healy, E B Ahmed, A Ward 2012
• A dynamical systems approach to lower extremity running injuries J Hamill 1, R E van Emmerik, B C Heiderscheit, L Li 1999¨
• Low back pain status affects pelvis-trunk coordination and variability during walking and running Joseph F Seay 1, Richard E A Van Emmerik, Joseph Hamill 2011
• Do you need your joints to be centered? – Does it really matter? Ben Cormack