Na mém posledním kurzu Diagnostiky level 1 jsem se snažil zdůraznit jeden problematický přístup, jakým je řešení našich diagnostických zjištění, které ani problémem být nemusí nebo takto chybně snaha o napravování postury dle automatických zažitých „centimetrových“ měřítek toho, jak by měl člověk dle zažitých pravidel, měl vypadat. Bohužel či bohudík to však není tak jednoduché.

Sami účastníci nedávného kurzu se mohli přesvědčit na vlastní oči, jak může vše vypadat ve skutečnosti. Na konci kurzu jsem nechal jednoho z nich projít celou diagnostiku levelu 1 s vlastně zvoleným kolegou. Celý průběh jsem nekontroloval nejen já, ale i ostatní. Na konci jsem se zeptal, na co by se on u svého virtuálního klienta zaměřil, tedy co by u něj napravoval a co vidí jako hlavní problém. Velmi zajímavé bylo, že se chytil zcela jiných zjištění a skutečnou oblast problému neoznačil i když to bylo velmi patrné, a navíc jsem nejen já na tu oblast po čas diagnostiky stále upozorňoval. Daný účastník kurzu se učil, v něm nebyl problém. Chybami a vlastní aktivitou se možná naučil ten den nejvíc. Jde ale přesně o krásný a typický příklad toho, co je dnes velmi časté. Řeší se něco, co nemusí být skutečným problémem, nemluvě pak o tom, jakým způsobem a v jakých souvislostech co kdo řeší. Známe heslo, které opakuji léta, zní „ neopravuj něco, co není rozbité“. Klasický model, který ale všude vidíme je právě tento. Všude se učí model, který je doslova robotický, tedy přesný model člověka, do kterého musíme napasovat každého, který vypadá jinak. Tímto se dostáváme ale do situace, která je obecně často až tragikomická, a i v podstatě snižuje naší práci na nějakou naučenou tovární rutinu, ať již jde o terapii či trénink.

Ano, jestliže jsme identifikovali pohybová omezení či slabosti nebo chybnou motorickou kontrolu a vidíme, že ohrožuje mechaniku pohybu a techniku cvičení, je jistě třeba vše napravit. Musíme si být ale skutečně jistí, že jsme se trefili šipkou do černého, jinak střílíte jako slepec do terče. Kolik je ale kde skutečně dobrých střelců? Navíc, jsem Vám dal i příklad, že i když někoho naučíte dobře základy diagnostiky, nemusí to znamenat, že je schopný udělat dobrý závěr. Chybí dlouhodobé zkušenosti, stovky a stovky hodin, stovky pokusů a omylů, chybí často i odbornost. Sám mohu říci, po letech, co nyní mám běžně zhruba 5 nových diagnostik týdně, jsem dnes již velmi opatrný jaký závěr u koho udělám a musí mi vše nějak zapadat do sebe v souvislostech. Když to tak není, mluvím jen o tom, co vidím a jaké jsou možnosti. Nemluvím o žádných dolních a horních syndromech. Každý je totiž jiný. I v rámci svých zkušeností také něco mohu vidět hned, něco ale až po delší době po větším poznání daného člověka, nějakou skutečnou příčinu člověk nezjistí vůbec. Všude kolem sebe však vidíme rychlé soudy a to dokonce od těch, co ani z diagnostikou pohybového aparátu a pohybu mají minimální zkušenosti či jim naprosto chybí přehled v dané problematice. Slyšíme pak, jak daný sportovec a to i naprosto špičkový, dělá to a to špatně, má skoliózu či valgus kolene. Takovým typickým příkladem je sprinter Usain Bolt, který je z mnoha řad kritizován, že pří zrychlení má valgus kolene(viz. foto vlevo dole) či trpí mnoha dysbalancemi a že by chtělo vše napravit, že to není dobré. Oni si skutečně myslí, že celý jeho tým je parta hlupáků? Je na místě kritizovat někoho, kdo podává nejlepší výkon a do toho není o to více zraňovaný? Je třeba se zamýšlet nad tím, že mechanika pohybu nemusí být vždy stejná a je třeba analyzovat vždy daného jednotlivce. Zamyslet se pořádně nad tím, co bude pro daného člověka nejlepší. Sám si pamatuji, že před mnoha lety jsem na jedno semináři byl rozebrán lektorem, který vedl kurz v duchu, že tím, jak jsem moc svalnatý, mám jistě mnoho narušených stabilizačních funkcí a že mi nefungují mnohé svaly. V té době jsem byl aktivním sportovcem a závodníkem a byl jsem dost překvapen těmito slovy. O to víc jsem nerozuměl tomu, že když jsem požadoval dokázat vše prakticky, jaké funkce a jak mi nefungují, byl jsem odbyt, že na to není čas a že vše je vidět pohledem. Ano, to je typický příklad, jak to často chodí. Jednoduché závěry, které vedou k tomu, že z někoho uděláme pacienta než bychom mu pomohli. Může to často vést k tomu, že budeme „vrtat“ do špičkového sportovce a uděláme z něho špatného a zraněného. Už proto je naše práce s lidmi i uměním, že není pouhou tovární rutinou, ale máme schopnost vše správně vyhodnotit.

Takže zde je závěr takový: V rámci tréninku řešit jen to, kde je omezena mechanika či technika pohybu a mohlo by to být nebezpečím pro daného sportovce. Musíte si být ale naprosto jistí, že to, co jste označili, je z 99% správné. Jestli si jistí nejste, nedělejte to či člověka pošlete jinam. To je skutečně profesionální. Spolupráce různých oborů a zkušeností nám vždy může dát ten nejlepší výsledek jakého jsme schopni.

Kontroverzní ale může být i to, když samotný klient přijde s bolestmi či nějakými problémy, kterých si všiml. Zde sedí dost výstižná věta Louise Gifforda: „Je důležité si uvědomit, že máme všichni mnoho dysfunkcí, ať jsme v bolesti či bez ní. Pokud jsme však v bolesti, je snadné najít cokoliv špatného, co se týká určitého modelu, ale co nemusí být relevantní k bolesti „. Tedy označit něco jako skutečnou příčinu bolesti může být často složité. Mnohdy můžeme mluvit o tom, že „ domníváme se“, „ může to mít souvislost“ obzvláště má-li to souvislost s držením těla. Je velmi mnoho studií, které nám ale mohou tyto souvislosti vyvrátit. (Všechny přiložené studie a podrobnosti v tomto článku: http://www.coretraining.cz/2016/03/5-mytu-na-tema-napravy-drzeni-tela/ ). Dnes se však setkáváme s tím, že velmi mnoho lidí posuzuje určité držení

těla jako automatický příklad toho, že něco někde nefunguje či nebude fungovat či dokonce jako předzvěst bolestí. To však není tak jisté, nemůžeme to vědět a mnohdy se nám mohou naše domněnky vyvracet. Dnes říkám, sledovat držení těla a především

pohybový projev je velice důležité, ale udělat závěr a označit něco jako příčinu chce velmi mnoho zkušeností a i sám často opakuji, že Vám vyhodnocené stanovisko musí potvrdit mnoho souvislostí, musí Vám vše do sebe zapadat a vše potvrzovat.  To, že vidíte vyšší anteverzi pánve či větší kyfózu či lordózu v určité oblasti páteře nemusí mít žádnou souvislost a naopak Vaše „rýpání“ do dané oblasti může způsobit problém. Tyto skutečnosti sami o sobě tedy neznamenají nic. Navíc když někde ani není problém, který by daný člověk cítil, neoznačujte ho sami. Často totiž Vy sami vytvoříte problém, Vy můžete být těmi, kteří z člověka udělají pacienta. Jen kolik zděšených lidí, kterým bylo sdělen nějaký závěr typu „ máte skoliózu“ či „ máte jednu nohu delší“ a vše bylo nakonec jinak. Psychika dokáže v tomto velmi mnoho. Je důležité jaký máte přístup nejen sami k sobě jako klient/pacient, tak ten který se o ně stará, napravuje je.

I já sám jsem po mnoha a mnoha letech praxe více opatrný s nějakými rychlými závěry a potřebuji vidět celý fungující/nefungující celek a znát mnoho informací kolem, které mi mohou pomoci si udělat nějaký závěr. Stále více také pracuji s tím, k čemu mám také oprávnění, znalosti a praxi. Tím vším chci tedy říci, že posuzování pohybového aparátu a jeho funkcí nemůže být založena na jednoduchých / narýsovaných/ automatických posturálních schématech, které jsou nám klasicky všude předkládány a dle kterých se mnozí stále častěji řídí. Kdyby to bylo tak jednoduché i práce trenéra či terapeuta by byla velice až trapně jednoduchá. To ale rozhodně není. Dokonce velice záleží na druhu člověka, jeho schopnostech vnímání jednotlivého člověka, znalostech a praxi či přehledu v oboru atd..

Proto přemýšlejte více nad souvislostmi, než uděláte nějaké závěry. Nevnímejte automaticky mnohá naučená schémata, protože i když základ nemusí být špatný, každý člověk je jiný a záleží na mnoha dílech celého koláče, kde je co a jak. Otázka držení těla a funkcí těla je velmi složitá a nemá často automaticky jednoduché odpovědi. Buďme opatrní s odpověďmi, když ani nemáme mnohé komplexní znalosti, přehled a značnou praxi. Hledání odpovědí na základě zkušeností, praxe a vědy a individuálního přístupu stojí i krása nápravy a prevence.

(Autor: Martin Snášel© coretraining2016)