Moc dobře si pamatuji, jak jsem prováděl tzv. diagnostiku před cca 17-18ti lety. Nechal jsem druhého svléknout do spodního prádla (což ještě nebylo tak špatné, že?) a pak analyzoval, která svalová partie by chtěla ještě více rozvinout. Dnes bych spíše řekl, že jsem koukal na holou zeď, tak jak je to dnes u mnohých. Už si ani nechci vzpomínat na pecky, které tenkrát padali, ale určitě něco jako „máte málo svalnatá lýtka“ či „ chtělo by to ramena více do šířky“. To, společně se silovými testy, které se prováděli na přístrojích (Z toho mám také zábavné vzpomínky) a rozhovorem s klientem o jeho cílech, mě vytvořilo základ, na kterém jsem postavil trénink. Tenkrát jsem si myslel, jak vše dělám dokonale a dnes bych si dal pár facek. Tenkrát ale nikdo nepřišel a těch pár tátovských facek mě nedal. Oni totiž žádní takoví fitness tátové tenkrát ani neexistovali, když nepočítám celou řadu osvalených kulturistů, kteří tuto pseudoanalýzu prováděli i mnohem horším způsobem.

„Tenkrát jsem si myslel, jak vše dělám dokonale a dnes bych si dal pár facek. Tenkrát ale nikdo nepřišel a těch pár tátovských facek mě nedal. Oni totiž žádní takoví fitness tátové tenkrát ani neexistovali, když nepočítám celou řadu osvalených kulturistů, kteří tuto pseudoanalýzu prováděli i mnohem horším způsobem.“

Pamatuji si, jak mě o málo později bylo od takových „mistrů“ vyčítáno, že neumím napsat trénink někomu na posezení do 5ti minut a že tedy nejsem dobrý trenér. Kde bych dnes byl, kdyby mě někdo vzal stranou, seřval mě jako malé dítě a dal pár facek. Kritika a chyby jsou to, co tě posune, to jsou slova, které často říkám.

Bohužel, i když se situace mění a věřím, že i my na tom máme určitý vliv, protože o tom mluvíme již roky, stále to není ve větším měřítku nijak moc rozdílné od toho, co jsem nyní popisoval u sebe před 17-18 lety. V komerčních i běžných fitness centrech a tělocvičnách se lidi ve většině cvičí jen na základě In body a konzultace s klientem, který Vám řekne své pojmy a dojmy. Výsledek se ve většině hledá jen na základě, že někdo má víc vyrýsované bříško či shodil 10kg. Dalším výsledkem pak je, že když přišel, dělal tlak s 10kg jednoručkami, a teď tlačí 20kg jednoručky. Ano, to všechno je moc fajn, ale za léta jsem poznal, že tohle je pro mě jen chutná poleva na dortu. Když totiž ten dort rozkrojím, mohu se velmi často zhrozit, co tam najdu a jíst ho chtít už nebudu. Kdo to však často pozná že? On se totiž do vnitřku toho dortu většinou dívat nikdo nechce.

„Ano, to všechno je moc fajn, ale za léta jsem poznal, že tohle je pro mě jen chutná poleva na dortu. Když totiž ten dort rozkrojím, mohu se velmi často zhrozit, co tam najdu a jíst ho chtít už nebudu. Kdo to však často pozná že? On se totiž do vnitřku toho dortu většinou dívat nikdo nechce.“

Ano, pravda, lidé sami nevědí, co se má jak dělat a co je správně či nesprávně. Co jim řeknete, tomu uvěří. Kdybych někomu řekl, že na to či ono bude nejlepší, když bude skákat na jedné noze, bude to dělat, když mu to dobře podám. Ano, je to hrozné, ale bohužel je toto každodenní pravda, kterou můžete vidět na vlastní oči. Člověk přijde, chce svaly, sílu, chce shodit a někdy má nějaký problém. Jasně, takže dáme 4 cviky na prsa, 4 na záda, 3 na prsa atd…poté běhací pás, dietka a suplementy, kvůli zádům dáme ty klasické cviky na protažení zad, kde tě budu tlačit míčem do zad v sedě a pak to na konci vyfotíme za 3 měsíce a je to. Bude výsledek? Jistě bude? A teď mi řekněte, jak jste k tomu všemu došli a na základě čeho? Moc rád si to poslechnu.
Ano, moc mě baví sledovat mnohé usuzovat něco z něčeho, čemu nerozumějí či z něčeho, kde nic ani nezjišťovali či ani vidět nemohou. Provádějí u každého stejný druh strečinku, protože dle jejich komentáře má zkrácené hamstringy každý. Dívají se na druhého, jak provádí nějaký cvik a amatérsky rozebírají chyby, které si sami našli a jinde, kde chyby jsou, nevidí. Provádějí nějaké cviky či nápravy, které se dle nějaké knihy či videa jsou dobré pro daného člověka, ale ani sami nerozumějí, jaký druh problému tam či jinde je a jakou má souvislost a v podstatě ani neví, co daný cvik udělá. Na zlepšení mnoha různých dovedností provádějí ten samý styl tréninku a aby vše nevypadalo blbě, sem tam zvolí jiný cvik. Někdo někoho upravuje, protože se domnívá, že má velkou anteverzi pánve, ale když se zeptáš, jak to zjistil a jakou to má souvislost s dalšími věcmi, dostanete jako odpověď jen tupý pohled.
Je hezké zjištovat, jaký cvik Vám vybuduje hezké a silné břicho, když ale jádro nefunguje optimálně, chybně zvoleným cvikem dokážete jen, že tam nic hezkého časem nebude a a dysfunkce se bude prohlubovat. Když nechám dřepovat někoho, kde je pohyb proveden chybně a neumí využívat své hyždě apod., nejen že ho přetěžuju, ale problém se bude prohlubovat a může skončit nepříjemným zraněním. Pamatuji si, když před více jak dvěma lety za mnou přišel jeden mladý cvičenec crossfitu a řekl mi, že by to nějaké testy a posouzení pohybu a držení těla chtělo, protože když provádí overhead squat, vypadá to takto. Pak mi ukázal velké omezení rozsahu pohybu flexe v ramenním kloubu. Byl jsem v šoku a ptal se, jak to vše cvičí a ukázal mi logickou kompenzaci, jak dokáže činku nad hlavou udržet. To byl pro mě druhý šok, když maximálně zvednul svá ramena a zalomil svá záda. Provedl pohyb? Ano. Zvládl cvik? Ano. Všiml si někdo chyby? Ne. Stěžoval si na bolest ramen a zad a všichni mu radili obecné cviky, které řešili i zcela jiné problémy, ale on z nich měl dobrý pocit. Nechápal, když jsem mu sdělil, že to neřeší jeho problém. Oni to tam tak dělají i přes to, že nikdo nic neposoudil.

Těžko bych počítal, kolik jsem dostal jen za jediný rok klientů, kterým někdo něco sdělil co bylo zcela chybné či naopak někam chodili cvičit a každý s nimi řešil jen to, jestli jsou endomorfové či ektomorfové a jaký spalovač by si měli koupit, kolik procent mají tuku nebo jak dobře napumpovat paže. Opravdu bych mohl napsat každý týden nové zážitky, co člověk vidí a je to smutné a vtipné zároveň. Proč se tak vztekám? Protože přece vše co děláme musí mít nějaký startovní bod, musí mít nějakou příčinu, musím z něčeho vycházet, proč to a to chci dělat. Vždy musím vědět proč to a to dělá, kolik toho chci dělat a co tím chci dosáhnout, jinak je to vše jen improvizace. Tuto improvizaci vidím ale den co den.

„Proč se tak vztekám? Protože přece vše co děláme musí mít nějaký startovní bod, musí mít nějakou příčinu, musím z něčeho vycházet, proč to a to chci dělat. Vždy musím vědět proč to a to dělá, kolik toho chci dělat a co tím chci dosáhnout, jinak je to vše jen improvizace. Tuto improvizaci vidím ale den co den.“

Často říkám, že vytvořit trénink či trénovat bez znalosti těla a pohybu je stejné jako když budu slepý střílet do terče. Tedy když budu mít hodně nábojů, třeba se i někdy trefím, většinou budu střílet vedle, ale kdo to pozná že? Dost to vystihuje i jak mnohdy vypadá sestavení tréninku. Ono bez ohledu rozdílnosti oborů trénink je terapie a terapie je trénink, může to působit ale také zcela obráceně. Dobrým tréninkem si můžete velice pomoci a zároveň moc ublížit aniž byste si toho všimli. Zároveň terapie nesmí být jen rýpání v člověku, nekonečné hledání chyb a dokonalých poloh, analyzování analýz se strachem s centimetrových pohybů. Každý pohyb a každá technika musí být přesná, ale zároveň efektivní. Všichni chceme výsledek a to ten nejudržitelnější !
Každý profesionální sportovec ví, že zranění ho může stát kariéru, že jim jde o živobytí. Ve fitness jako by ale zranění, bolesti a dysbalance nic neznamenali. Jejich druh výsledku je postaven převážně na výsledku fotky, váhy, vlastních pocitů, kde vidíme větší svaly a méně tuku či toho, že někdo něco těžšího zvedne. Nikdo neposuzuje záležitosti držení těla na fotce a viditelné dysfunkce, nikdo neposuzuje pohyb, nikdo neposuzuje, jak to ten daný člověk zvednul či jestli to potřebuje vůbec zvedat, či jestli by to zvedat vůbec měl. Nikdo neposuzuje, na jakém základě ten či onen postavil daný trénink a jestli tedy tento druh tréninku není postaven tak, že výsledek vzniká ze zbytečného přetěžování. Já jsem ale dost racionálně založený člověk. Chci důkaz, chci to vidět, chci si to ohmatat, prověřit, posoudit, zkusit jiné věci. Naše práce nutně potřebuje, aby byla dobře měřitelná stejně jako to in body. Stejně jako když uvaří kuchař jídlo, tak většina pozná, že je špatně uvařené.

„Nikdo neposuzuje záležitosti držení těla na fotce a viditelné dysfunkce, nikdo neposuzuje pohyb, nikdo neposuzuje, jak to ten daný člověk zvednul či jestli to potřebuje vůbec zvedat, či jestli by to zvedat vůbec měl. Nikdo neposuzuje, na jakém základě ten či onen postavil daný trénink a jestli tedy tento druh tréninku není postaven tak, že výsledek vzniká ze zbytečného přetěžování. Já jsem ale dost racionálně založený člověk. Chci důkaz, chci to vidět, chci si to ohmatat, prověřit, posoudit, zkusit jiné věci. Naše práce nutně potřebuje, aby byla dobře měřitelná stejně jako to in body. Stejně jako když uvaří kuchař jídlo, tak většina pozná, že je špatně uvařené.“

Je logické, že nikdy není nic zcela dokonalé, tedy bavme se spíše o tom, na čem jsme vše založili a jestli to má výsledek. Ani v tréninku není vždy chyba chybou. Někdy říkám chyba není chyba. Tedy když jsme zlepšili pohyb a děláme vše v základu správně a v průběhu cvičení uděláme nějakou chybu, tak nejde o chybu. Nejsme stroje, aby každý náš pohyb byl na 0,000023 % přesná a ani to není možné a navíc pohyb je i individuální záležitost. Nikdo nemá nic stejného, všichni jsme unikát, ale všichni jsme zranitelní, všichni máme jedno zdraví a všichni chceme udržitelný progresivní výkon. Samozřejmě i menší chybička při velkém sportovním výkonu může způsobit velký problém, to je ale přirozená věc, s kterou nic neuděláme, ta se zkrátka stane a my jediné co můžeme udělat je prevence, aby už k tomu nedocházelo. Poučit se. Ta chyba, kterou považuji za chybu je ale to, co déle přetrvává, co člověk stále opakuje.

Jsme lidé chybující, ale nebuďme těmi, co dělají chyby, které přetrvávají nebo sami ty chyby nevytvářejme. Vytvářejme výsledky, které budou skutečně měřitelné, které budou mít pevný základ, na kterém byly postaveny. Nebuďme slepci, kteří střílejí do terče. Buďme bystrozrakými, kteří se neustále učíme zasáhnout plný počet bodů a když neumíme tak dobře střílet, oslovíme lepší, než jsme my sami. Buďme těmi, co se snaží hledat co nejlepší metody, jak se trefit a vědět, proč se tak i či jinak chci trefit a k čemu my to pomůže. Pak bude výsledek skutečným výsledkem!

(Autor: Martin Snášel)