Přirozený, přirozené, přirozeně. Toto slyším den co den nejčastěji ve spojitosti s pohybem, že se mi vše slévá spíše do slova přirození.
Určitá slova jako funkční či přirozené mají dnes tak magickou moc, obzvlášť na širokou veřejnost, že člověk tomu snadno podlehne. Rádi posloucháme, jak jsme srovnáváni s dětmi, pravěkými lidmi a nejrůznějšími zvířaty. Je to všechno takové tajemné, že? Minulost byla velmi často idealizována, děti máme všichni rádi a obdivujeme jejich bezprostřednost a pohyblivost a zvířata byla dávána za příklad skutečně v již velmi dávných dobách. Já jsem ale velmi reálný člověk a tak bych pojem „přirozený pohyb“ trochu rozebral z mnoha úhlů.
Co skutečně znamená to slovo přirozený? Podíváme-li se do slovníku, najdeme slova jako vrozené, prosté či normální apod. Teď je však třeba zjistit, co tím vším máme tedy na mysli.

Je dětský pohyb přirozený?

Často čtu a slyším, že je třeba se pohybovat přirozeně a mnozí to mají i jako hlavní heslo. Je tím míněno vrozené? Co máme ale vrozeného. Sám Vojta, otec vývojové kineziologie, přišel na to, že určité globální motorické modely jako je reflexní otáčení a plazení jsou vrozené a existují nezávisle na věku. Jsou naprogramovány v CNS každého člověka a čekají na vyvolání. Jak je následně však psáno, vše je nutné přesně vyvolávat, pod jistou danou stimulací, nic není tedy dáno spontánně.
Dítě když se narodí, není dokonalé, prochází vývojem. Můžeme se narodit s určitými vadami, které když nezměníme, budou vrozené, podobně, jako my získáváme vady ze svých návyků a způsobu života v dospělosti. To, že používáme určitá spojení s dětmi, je ve spojitosti s určitými funkcemi a z druhé strany z obdivu k jejich bezprostřednosti a pohyblivosti. V této fázi bych nepoužil spojení přirozené, ale potřebné či žádoucí z hlediska posturálních funkcí. Je ale naprostou chybou si nějak idealizovat dětský pohyb, ať už je v jakémkoliv věku.
Když to vezmeme z jiného pohledu, je důležité si uvědomit, že dítě se nějak také „normálně“, „vrozeně“ vyvíjí a tuhne a získává určité pohybové návyky, tělo se začne měnit. Je toto přirozené či nepřirozené? Dle mého je to přirozené. I když samotná vývojová kineziologie řeší děti do nějakých 16měsíců, často se můžeme setkat s předkládáním příkladu dětí, než si sednou do lavice. Ano, pravda je, že nastavení školství chtělo a chce velké změny co se týká formy učení, ale to nic nezmění na bláhovosti těchto tvrzení. Můj 7letý syn pro mě již delší dobu rozhodně není synonymum optimálně vhodného pohybu. Kdybych zvedal zátěž „přirozeně“ jako on, asi bych již nepsal tento článek. Jeho dřep také nepovažuji za ideální, natož jiné pohybové vzory, a jeho pohyblivost je spíše daná věkem. Malé děti se prostě pohybují a nepřemýšlí nad tím, jestli je to správné či špatné. Částečně je to v pořádku, částečně ne, to je na diskuzi. My to však nemůžeme dělat přeci stejně. My si tento přepich dovolit nemůžeme a popravdě řečeno ani samotné děti. My se nemůžeme „prostě pohybovat“ a chovat se tzv. „přirozeně“, protože pro nás jsou přirozené již zcela jiné druhy pohybu, naše držení těla je dost otřeseno civilizačními návyky, provádíme jednostrannou zátěž, trpíme mnoha dysbalancemi, ztrácíme mnoho posturálních funkcí, které by měli fungovat. Dnes máme obrovské množství umělých pohybů a umělých aktivit. Zastánci spontánních „přirozených pohybů na to jistě řekne „ano, ale pohybujme se v mnoha rozsazích a dělejme vše, na co nejsme zvyklí a ono si to sedne, zmobilizuje se to ….“. Nemám nic proti pohybu, ba naopak, ale jen pohyb nestačí, protože není pohyb jako pohyb, je třeba se hýbat optimálně svému stavu a potřebám. Vezměme si např. balet, i když se z amatérského pohledu může stát, že jde o nějaký „volný“ pohyb, jde o nesčetněkrát naučené přesné dané pohyby, které pak vytvářejí tu krásu jako např. na videu zde. Stejně je to i se cvičením. Avšak určitý stále více moderní „přírodní“ přístup, s kterým se stále více setkávám, mi přijde jako střílení s kulometu. Když vystřílím celý zásobník desítek pohybů/cviků, jistě se mnohde i trefím, ale zasáhnu mnohokrát zcela vedle a mohu jinde něco zničit.

„Tenhle „přírodní“ přístup, s kterým se stále více setkávám, mi přijde jako střílení s kulometu. Když vystřílím celý zásobník desítek pohybů/cviků, jistě se mnohde i trefím, ale zasáhnu mnohokrát zcela vedle a mohu jinde něco zničit.“

Když si postavíme vedle sebe 10 lidí, pro každého bude vrozené či normální v určitém pohybu trochu něco jiného. I přes určitou menší individuální odlišnost však chceme pohyb dostat tam, kde funkce svalů a kloubů je ideální pro funkci našeho těla. Jaká to je? Ta, která nás stojí co nejméně energie, kdy ve správném pořadí pracuje agonista, antagonista, synergista a stabilizátory, kde je správný rozsah pohybu a kde je kloub rovnovážně centrován, aby nedošlo k rozdílnému zapojení svalů a nedocházelo k asymetrickému zatěžování. Oproti tomu často pod záminkou „přirozeného pohybu“ vidím mnoho lidí pohybovat se v mnoha polohách, na které nemají, které by ani dělat neměli, kde aktivují a vyvolávají zcela jiné chybné řetězce, a které nejsou pro ně cílené. To však rozhodně není normální, tedy přirozené. Navíc se mnohdy dělá z ničeho něco a je jen tenká linie, aby vše nevypadalo jako na tomto videu zde .

Doba ledová je doba ledová aneb přirozenost z hlediska času a minulosti

Co považovat za normální v našem pohybu či denního režimu je značně problematické. To normální je často špatně a člověk se diví, že to tak často je. Je např. normální či vrozené pro člověka např. běhat? Dle názoru Mike Sheridana „“ je to spíše chůze a sprint, ale běh nikoliv. Největší rozdíl mezi tehdy a teď je to, že pravěcí lidé se často přemisťovali z místa na místo, v pomalém tempu, to my ne. Většina lovců a sběračů nachodilo více než šest mil za den. Při lovu či přežití používali rychlé útěky, sprinty. Lovec-sběrač tedy neběžel 20 mil se 70% intenzitou, aby unikl hladovému vlku, ale sprintoval 20 sekund na 110% intenzity, aby unikl.

„Lovec-sběrač tedy neběžel 20 mil se 70% intenzitou, aby unikl hladovému vlku, ale sprintoval 20 sekund na 110% intenzity, aby unikl.“

Naši předkové by se tedy asi smáli, kdyby se na nás dnes dívali, jak běháme hodinu na pásu a pálíme kalorie. Tehdy si schovávali energii, aby ji cíleně použili, kde je potřeba. Tedy aby se k něčemu rychle dostali, nebo naopak se rychle dostali od něčeho.
Když to budeme brát doslova, tak těch věcí je dnes velmi mnoho. Pro člověka není vůbec přirozené, tedy vrozené, jezdit na kole, skákat po míči či bosu nebo na druhé straně vzpírat velké činky nad hlavu. Naši předci hledali potravu, znásilňovali, lovili a vraždili se. To byly normální, tedy přirozené instinkty.
Tedy každá doba má svoje negativa a pozitiva. Před 30lety byla větším problémem anteverze pánve, dnes mi přijde, že je to spíše retroverze pánve. Posuzovat a hodnotit co dělal a jak vypadal zdravotně člověk před tisíci lety je více než dost odvážné. Je sice logicky dokázané, že větší rozsah degenerace pohybu člověka začala od dob urbanizace společnosti, ale to je asi nejspíš i dnešním kamenem úrazu. Skutečné řešení by tedy spíše znamenalo naprostou revoluci, jinak si spíše jen hrajeme se slovy.
Lidé tedy tenkrát vypadali dle toho, kolik měli nutného pohybu a jak vypadala strava v té době. A i když jejich zuby vypadaly lépe než dnes a dle informací si i více vážili postižených než my dnes, tak měly častá zranění, které neuměli řešit, a umírali na nemoci, na které mi dnes umírat nemusíme. Běžné pohybové problémy, i když třeba v jiných formách byly ale v každé době, protože jsme pořád stejný živý organismus.
Jestli chceme tedy vážně něco změnit, odstěhujme se do lesa daleko od civilizace a začněme znova, jestli však ne, pak na to musíme jinak. Pro nás je důležité vycházet z reality, z toho, co je dnes nejčastějším a aktuálním problémem. Jak se dnes lidi pohybují, co je dnes trápí a čím trpí.

„Jestli chceme tedy vážně něco změnit, odstěhujme se do lesa daleko od civilizace a začněme znova, jestli však ne, pak na to musíme jinak. Pro nás je důležité vycházet z reality, z toho, co je dnes nejčastějším a aktuálním problémem. Jak se dnes lidi pohybují, co je dnes trápí a čím trpí.“

Jak jsem řekl, každá doba měla asi svoje přednosti a negativa. Nezajímá mě, co bylo a co bude i přesto, že mám rád starověk a rád koukám na sci-fi filmy. Středověk však rozhodně nebyla žádná romantika a budoucnosti se spíše děsím a možná, že se jednou znovu toho pravěku dočkáme. Můžeme se inspirovat, z určitých poznatků, ale musíme vycházet z dnešních problémů.
Protože mě toto téma pravěku hodně zajímá, připravuji článek, který bude na toto paleo doby a pohybového aparátu a mé informace budou opřeny o nejen naše kapacity v oboru.

Lítej jako racek, buď dotěrný jako moucha, čum jako surikata

Srovnávání se zvířaty je taky často velmi úsměvné až legrační. Ano, chtěl bych být silný jako lev, pohyblivý jako opice a rychlý jako gepard, ale mnohdy když slyším různá přirovnávání lidí se zvířaty, čumím jako surikata a řvu smíchy jako orangután. Rozhodně ale souhlasím, že někteří lidé se jako určitá zvířata chovají, třeba jako ty na obrázku vlevo. Ale nechme legrace.

Mnohé „moderní“ cvičební systémy a trenéři srovnávají lidi s mnohými zvířaty a jejich funkcemi. Slyším třeba „podívej, jak se protahuje pes“ nebo „opice taky dělá to či ono takto“ atd. Stalo se mi dokonce, že mi bylo dáno za argument, že určité zvíře dělá určitý pohyb a že mi bychom tak měli činit taky, protože je to přirozené.
Nejen však rozumem se dělíme od zvířat. Zvířata mají více či méně jinou stavbu těla, jiné fyziologické pochody, jinou stavbu orgánů, to vše přizpůsobené jejich způsobu života. Tedy obdivuji mravence, že zvedne několikanásobně víc než sám váží, ale napodobovat a přizpůsobovat se mravenci asi každému připadne jako nesmysl. Můžeme napodobovat mravence a tedy zvedat třikrát a vícekrát větší váhu než sami vážíme, ale rozhodně časem to odneseme se zdravotními důsledky.

„Tedy obdivuji mravence, že zvedne několikanásobně víc než sám váží, ale napodobovat a přizpůsobovat se mravenci asi každému připadne jako nesmysl. Můžeme napodobovat mravence a tedy zvedat třikrát a vícekrát větší váhu než sami vážíme, ale rozhodně časem to odneseme se zdravotními důsledky.“

Zrkátka naše tělo na toto není stavěné. Je to však stejné, jako dávat za příklad určité nám blízké zvířata. Jestliže někdo chce být hypermobilním jogínem, co běhá po čtyřech v Indické džungli, snaží se chovat jen na základě instinktů a chce jíst jen zdechliny či kořínky, je to jen jeho svobodná vůle a jsem proti mu v tom bránit. Přirozené to ale rozhodně není, tu já vidím v respektování jednoho k druhému, v altruismu, zásadách, osobním a společenském rozvoji.
Souhlasím, že si můžeme od všeho možného brát inspiraci a svět zvířat nás fascinuje a je motivující, nespojujme však něco s něčím, co v realitě nemá skutečnou souvislost a nakonec vyznívá spíše absurdně, směšně a infantilně.

Buďme realisté a reálné budou i naše výsledky!

(Autor: Martin Snášel)