„ Určitě něco berou“ či „ podívejte se na ně, kolik jich něco bere“. Toto člověk slyší každý týden při kdejaké kauze u vrcholových sportovců jakéhokoliv druhu. Samo sebou, že ve sportech, kde je to více viditelné, ať už jejich výkony či vypracovanou postavou, se tam určitá vina svaluje více. Druzí se zase bijí do prsou a hrají si na ty jediné osvícené a dokonalé, kteří nikdy nevzali ani rumovou pralinku, aby v očích veřejností vynikli. Otázka ale je, co vlastně veřejnost po sportovcích chce a jestli skutečně do celé problematiky vidí, protože mi přijde v názorech trochu schizofrenní a bez logiky. Proto jsem se rozhodl popsat své zkušenosti z mé minulosti, které mě, jako 13. komnata doprovází dodnes a poté napsat, jak po těch letech vidím celé toto téma střízlivýma očima.

Moje zpověď

V minulosti jsem závodil v kulturistice a mnoho let jsem pravidelně chodil v té době k nejlepším učitelům na Thajský box. Denně jsem trénoval, mnohdy i 2x denně. Posilovna, box, posilovna, box, všechno stále dokola. Po tom, co jsem v juniorech z 20ti účastníků byl desátý, jsem už neměl moc chuť závodit dál. V krátkém čase, co jsem byl členem klubu závodníků, jsem zjistil, že ti nejlepší z nich si pomáhali trochu jinými prostředky, než byly jen standardní doplňky výživy, kterými jsem se přecpával od svých 15 let hlava nehlava. Trénoval jsem velmi intenzivně, ale výsledky nebyly nikdy takové, jaké bych očekával. Byl jsem neustále rozbolavělý, a i když jsem nebyl slabý, tak ani síla nešla víc nahoru, jak bych chtěl. Byl jsem mladý a netrpělivý. Chtěl jsem být silnější a větší. Docela rychle se ke mně dostala jedna z orálních steroidních látek, u které jsem se moc dlouho nerozmýšlel a začal ji brát. Popravdě výsledky byly skvělé. Síla i svalový hmota, celková váha – vše šlo rychle nahoru, přibral jsem rychle kolem 10kg. Silové výkony šly také rychle nahoru, pocity z té doby byly úžasné. Měl jsem mnoho energie, mnoho síly a sebevědomí jsem mohl rozdávat v kornoutech na ulici. Když člověk viděl výsledky, začal se informovat více a začal přidávat látky další. Zkoušel jsem postupně doslova vše. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát to fungovalo tak, že člověk měl jen pouhá základní fakta k určitým látkám z příbalového letáčku daného léku, ale bylo pramálo informací k tomu, jak dávkování skloubit s výkonem, nebo aby to směřovalo k nárůstu svalové hmoty. Vše probíhalo tak, že něco řekl trenér, něco jiný dobrý závodník, něco trochu jiného další „borec“, ke kterému jste obdivně vzhlíželi. Tedy postupně, co mi bylo kde takto sdělováno „toto je málo, měl bys přidat“,  či „přidal bych tam ještě tohle“, končilo tak, že jsem zkoušel doslova vše a před posledními závody jsem měl v sobě běžně kolem 5-7 látek. Tedy 2-3 injekční věci a zbytek orální. Moje váha se pohybovala kolem 105 až 112kg a svalová hmota měla velmi dobrou kvalitu. Byl jsem velký a šťastný a moc jsem si nepřipouštěl cokoliv, protože jsem viděl sebe, pak sebe a v neposlední řadě sebe. Na mistrovství republiky 2005 se mi podařilo vyhrát bronzovou medaili a porazit ty, kteří mě poráželi v juniorech. Dostal jsem diplom, medaili a gainer. Cítil jsem se úžasně a dal si 2 roky na to, že na další soutěž přijdu tak připraven, že je všechny roznesu na kopytech.

K tomu všemu však nikdo neviděl druhou stranu mince. Po určité době tu začala být určitá ALE. Po některých kůrách jsem po měsíci, dvou, nevěděl, kam si mám další injekci píchnout, měl jsem rozbodaná ramena i hýždě s boulemi a  do jiných částí jsem si i přes chytrácké proklamace kolegů bál injekce píchnout. Nikdo mě bodat injekce neučil a vše bylo jen z rad „jedna bába v gymu povídala“.  Stále častěji se stávalo, že se nějaký ten vpich nepovedl, což nebylo nic příjemného a nakonec to mělo nepříjemnou dohru. Jednou jsem si doma vpíchl injekci do hýždě a nejspíše jsem trefil nerv. Je to již 11 let a dodnes mám na daném místě menší modřinu. Bolest, která mě projela celým tělem se nedá ani dobře popsat a nepřál bych ji ani největšímu nepříteli, aby to zažil. Byla to taková bolest, jako by mi někdo do toho místa zabořil dlouhý nůž. Svoje srdce jsem slyšel v uších tak nahlas, jako když si pustíte nahlas sluchátka s techno hudbou naplno. Celý jsem zbledl, sedl si a moje partnerka mě dávala dohromady. Skončil jsem v nemocnici a opravdu bych nechtěl veřejně popisovat všechny podrobnosti, stačí, že dodnes mám hrůzu z jehel a tím pro mě mnoho z toho naštěstí skončilo.

Další věcí byla hormonální nerovnováha, která mnohdy dopadala tak, že někdy jsem chtěl zničit půl planety a jindy jsem brečel u filmu, protože king kong umřel. Později byl problém se s někým vůbec bavit, protože velký nárůst adrenalinu v těle pro mě znamenal, že bylo pro mě problémem komunikovat s lidmi a později jsem měl navrch problém s panickými úzkostmi, které se člověka držely ještě léta potom. I mnoho měsíců po vysazení anabolik jsem měl  problém si dát kafe, či být kdekoliv sám.

Tedy počáteční fajn věci se změnili v noční můru. Vše vyústilo v to, že jsem nebyl po mnoha problémech schopný již nejenom pokračovat dál v závodění, ale nebyl jsem schopný fungovat jako člověk. Zmizel jsem ze svého bydliště, ze svého města, z práce. Doufal jsem v to, že tím, že uteču od svého životního stylu a prostředí, že se vše změní. Nakonec to vše bylo ještě horší a já zkrachoval v podnikání (provozoval jsem fitness centrum) a nakonec jsem se vrátil znovu zpět do Prahy. Spadl jsem po všech stránkách úplně na dno, byl jsem zadlužený. Začínal jsem u všeho úplně od nuly, od finanční stránky, od trenérské práce, od rodinného života. Problém byl i získat znovu chuť do cvičení a plného tréninku. Protože po letech na anabolikách si člověk zvykl na určitý pocit těla při cvičení, a že to byl velký nezvyk, když najednou necítíte žádné napumpování, Vaše regenerace je razantně horší a síla také šla velmi dolů. Toto vše pro 3.místo na mistrovství republiky, pro medaili, diplom a 2kg gainer, které jsem dostal za umístění. Po tom všem samozřejmě dnes neštěkne ani pes, nemá to žádnou hodnotu. Dodnes jsem se určitých věcí z té doby nezbavil a je to již 11let.

Co si o všem myslím dnes? Dnes vidím, že silové výsledky v té době nebyly o nijak o tolik moc větší, než mám dnes s kvalitním tréninkem, jen byla o mnoho lepší regenerace a lepší kvalita a tvrdost svalové hmoty. Dnes vidím, že jsem se mnohdy velmi přetěžoval, že mé tréninky nebyly dobře nastavené a prováděné. Dík tomu jsem nejen neměl výsledky, jaké jsem chtěl v době před dopingem, ale ani při něm. Tedy ani v té době po více jak 10 ti letech tréninku, jsem nevyužil svého potenciálu a ani neznal sám sebe. Dnes vidím a tvrdím, že jeden velký problém dopingu je ten, že mnohdy nepoznáte, který trénink je dobrý či špatný. Funguje pomalu všechno nebo naopak nevíte, jestli je to vůbec dostatečné. Tedy ti, co tohle dělají dlouhodobě, nejsou rozhodně odborníky na trénink, ale spíše odborníky na to, jak se přetížit či co dobrého do sebe dát.

Doping a vrcholový sport

Na druhé straně vidím dnes o mnoho lépe to, že vrcholový sport je velice náročný a na rozdíl od moji pseudokariéry jim nejde o pouhý diplom, medaili a gainer, ale jde jim o velké peníze, živobytí, jméno, rekordy. A to je oproti mě velmi mnoho. Dnes také vidím, že kdybych byl pod lékařskou kontrolou a bral rozumné dávky přesně nastavené pro moje tělo, mohl jsem být i zcela bez problémů a dostat se vysoko. Dnes tedy rozhodně neodsuzuji vrcholové sportovce, jestli cokoliv berou či nikoliv. Odsuzuji to, jestli to dělají nezodpovědně, bez kontroly, bez znalosti. Odsuzuji, když jim nejde skutečně o něco důležitého a když skutečně nemají za sebou mnoho let kvalitního tréninku. Mnohdy může doping i sportovce ochránit před přetěžováním, které by mohlo  skončit kolapsem. Zde je třeba však rozhodně několikrát podtrhnout, že stále vidím obrovské trhliny v tréninkové praxi a to i u skvělých vrcholových sportovců, kteří mají mnohé věci pohlídané, ale trénink je stále velmi nedokonalý. Tam je potom doping spíše ke škodě než užitku. Základem je vždy co nejlépe nastavená tréninková a pohybová příprava s respektem ke všem ostatním faktorům přispívajícím k regeneraci a zlepšení výkonu.

Musíme si uvědomit, že všichni chceme maximální výkony sportovců. Veřejnost chce lepší výkony a nechce, aby se vše posunulo 50-60let zpět. Nikoho nebaví se dívat na slabé a stejné výkony rok co rok. Nebo vy byste chtěli starý mobil, plastový Alcatel? Ale asi dáte přednost dnešním novým typům, že!? Chceme vidět sportovce lepší, větší, rychlejší, silnější, že je to tak!? Pro mě rozhodně ano. Musíme si uvědomit, že ať chceme či nikoliv, sportovci budou vždy něco brát či hledat cesty, jak se něčemu vyhnout či jak jim může cokoliv pomoci, co zrovna v té době není zakázané. Jde jim o velké peníze, o jejich slávu, prestiž, o živobytí jejich rodiny. Asi byste i vy kvůli práci udělali to samé.

Další věcí je, že si pamatuji na dobu před 20 ti lety, kdy určité látky byly u nás běžně prodávané i a nebyly na seznamu dopingu ( yohimbin, dhea, efedrin…). Pak najednou se vše změnilo a dnes je vše zakázané i přesto, že dhea je na západě velmi doporučována starším lidem podobně jako Koenzym Q10.

Nakonec, jak chcete posuzovat, co komu pomáhá a co ne? Pro někoho může být něco velmi povzbuzujícího a pro někoho vůbec a je to dnes povolené. Někomu škodí jedna káva, někomu neudělá nic ani 10 šálků. Stejně tak některá látka může být pro někoho riziková sama o sobě, pro někoho naprosto skvělá. Co všechno chceme u vrcholových sportovců zakázat a jaký to má smysl? Je vůbec možné mít skutečně rovnocenné podmínky pro všechny, když již od narození jsme nerovnocenní? Takže můj názor na vrcholový sport je ten, že mě žádný doping moc nezajímá, ale co bych rozhodně přikázal pro každého sportovce, aby byl pod kontrolou doktora s povinnými pravidelnými návštěvami. Na nich je pak to riziko, stejně jako celý vrcholový sport, který mnohdy sám o sobě je často extrémní (a taky nikdo tyto sporty nezakazuje). Veřejnost někoho jako např. sprintera Justina Gatlina, haní, přitom si neumí vůbec představit jaké to je, se připravovat jako on třeba jen pár měsíců. Nevidí to, že těch „chycených“ je tolik, že by se pak ani v TV na spoustu sportů nedívali, protože většina by tam ani nebyla.

Co je vlastně doping? Jsou to léky, které v určitých dávkách a rozumně podávané pro určitého člověka mohou velmi pomoci. Ibuprofen či paralen Vám také mohou při menších dávkách pomoci a při větších velmi ublížit či dokonce Vás zabít. Stejně tak mohou pomoci i sportovci, který může být celkovým velkým zatížením na takové hranici, že mu nemohou pomoci jakékoliv běžné prostředky. Velice záleží o jakou látku jde, pro koho a na co, v jakém množství, v jaké kombinaci s čím. Tedy ve spolupráci s odborníkem může vše pomoci, bez něho může vše skončit i tragicky. Je současně velmi složité posuzovat, co je v pořádku a co ne. Stejně jako mohou pomoci mnohé doplňky výživy, které jsou dnes již mnohdy podobné některým anabolikům a které před mnoha lety lidé odsuzovali podobně jako doping.

Doping a běžně sportující mládež

Můj názor na doping pro sportující veřejnost jsem svojí zpovědí již nakousnul. Problém obzvlášť vidím v tom, že anabolické steroidy jsou velmi rozšířené mezi běžnou veřejností, která buď sportuje pro vlastní osobní cíle či závodí pro diplomy. Pro sportující veřejnost či amatérský sport by měl být anabolické steroidy a další rizikové látky zakázány a potírány, protože je to pro ně nejen úplně zbytečné, ale i velmi nebezpečné. Ve většině případů se orientují dle amatérských rad a často si kupují látky, u kterých nemají žádnou jistotu, co a v jaké dávce obsahují. Nemají žádné ambice, neznají své tělo dostatečně a rozhodně mají daleko k vyčerpání svého potenciálu. Většina z těchto mladých neumí cvičit a nemá ponětí ani o tréninkových základech. Je velmi nezodpovědné a krajně hloupé u některých sportovců, že se v sociálních médiích pyšní svým braním anabolických steroidů před mládeží, která si pak ze všeho bere příklad a vidí v tom všem velká pozitiva.

Tedy anabolické steroidy a další určité podporující látky jsou jako nůž, mohou pomoci, když je má v rukou ten, komu patří do ruky a tomu kdo mu pomáhá (lékař) s ním zacházet. Nepatří rozhodně do ruky dětem, v našem případě běžně/amatérsky sportujícím lidem, kteří by neměli mít k ničemu takovému přístup. Ti by se měli snažit maximálně v oblasti tréninku, techniky cvičení, stravy, pohybové přípravy/nápravy, regenerace, psychické přípravy či doplňků stravy. V tomto všem jsou velmi často obrovské mezery, což vidím denně.

Naučme se tedy rozdělovat, kde bychom měli doping odsuzovat a kde bychom měli více poznat vrcholový sport a spíše zajistit maximální výkon se maximálním možných zajištěním zdraví sportovce. Zde je stále ale otázkou to, zda to, co chceme, mu zdraví skutečně zajistí, či ho to  ohrozí jak na výkonně, tak na zdraví.

 

( Copyright@Martin Snášel / Coretraining.cz 2017)