Funkční, abraka dabra, funkční. Toto slovo „funkční“ už je doslova kouzelnickým zaklínadlem, které ne že by pomáhalo lidem, ale spíše pomáhá plnit peněženky a větší jméno určitým lidem. Mnohdy stačí jen lidi pořádně vystrašit, některé věci udělat strašně složité, naučit se svalové začátky a úpony (bez pochopení funkce) a nějaké řetězce a najednou je z vás funkční oborník, který ochrání Vaše zdraví za každou cenu, doslova před pekelnou hrozbou. Někdy už se bojím i jít na mísu, aby člověk vše udělal ve správných posturálních polohách. Včera jsem si odcvičil trénink na svalovou hypertrofii a mám z toho dnes depresi, že to bylo dysfunkční. Ale dost té legrace, popravdě i já sám si dělám dnes legraci sám ze sebe, protože před pár lety jsem i já v něčem propadl podobným úžasným teoriím. Pak ale začal člověk postupně zjišťovat, co skutečně chceme, co člověk či sportovec skutečně potřebuje. Začal přemýšlet nad tím, co je efektivní a co je podložené studiemi či něčím hmatatelným, a co jen nějakým pocitem. Člověk začal přemýšlet, co je praxe a co pouhá krásná teorie, pouhá iluze. Tedy něco jako kouzelník, který vás přesvědčí, že se něco stalo, ale pravda to není.

Mnoho z dnešních definicí tohoto směru je popravdě tak trochu mimo a já tento termín používám stále méně a i si myslím, že pomalu ztrácí smysl, a možná bychom měli hledat nové názvy nové, či spíše nazývat věci pravými jmény. Mnoho věcí již zde byly, většina věcí už byla dávno pojmenována atd.

Posturální policisté a kouzelníci

Co je tedy to funkční? To je zvláštní otázka, protože můžeme se bavit na bázi mnoha teorií různých osobností, kteří napsali o definici tohoto pojmu mnoho. Těch jmen je skutečně mnoho. Bohužel nevím z jakého důvodu nejvíce rozšířeným směrem je dnes ten, který se nezaštiťuje ani nějakou osobností, ale za to si hraje na nějakou přísnou a nekompromisní posturální policii, která tvrdě trestá každý chybný centimetr a každý sebemenší krok, který by mohl být rizikový pro Vaše zdraví či i náhodně vést k nějaké dysfunkci. Pravda je taková, že kdo chce psa býti, hůl si vždycky najde. Přeloženo do našeho jazyka, často tito „specialisté“ najdou problém tam, kde žádný problém nebyl a není, ale dokážou Vám vštěpit do hlavy, že to však problém je. Připomíná mi to nacvičené obchodníky, kteří se vše naučí tak, že vám prodají obyčejnou tužku za 1tis korun. S těmito případy se setkávám často. Jen nedávno mi sdělila slečna, že jí trenér řekl, že její záda jsou špatná a že s tím musí něco dělat, vše prý funguje špatně. Když jsem se na vše podíval sám, nezjistil jsem zcela nic, ba naopak. Tedy často se stává, že jejich samotné instrukce jsou sami o sobě mimo skutečné potřebné funkce a oni sami žijí ve svém vlastním světě teorií. Především však také trpí na nedostatek zvyšovaní progrese, síly a výkonu. Nedělejte mrtvé tahy, zničíte si záda, nedělejte hluboké dřepy, zničíte si kolena a kyčle, nedělejte svaly, je to dysfunkční, nezvedejte velké zátěže, je to nebezpečné a zničíte si klouby. Pro sportovce jsou tyto instrukce naprosto mimo realitu a patří spíše do nějaké krásné pohádkové říše hodných vzpřímených Elfů a ošklivých pokroucených skřetů. Pro běžného člověka to na první pohled vypadá zajímavě, dokud nezjistí, že jeho tělo potřebuje větší sílu, svaly a větší kondici aby zvládl nejen větší nároky, ale i běžnou denní rutinu bez toho, aby ho nechytli záda. Co je tedy na tom funkčního? Začněme dělat konečně to, pro co jsme se narodili a co je náš denní chléb.

Funkční trénink a jeho paradoxy a teorie

Co píšou tedy určité osobnosti o této definici? Např. Mike Boyle napsal, že jde o trénink rovnováhy a propriocepce vykonávaný v nestabilních podmínkách, kde jsou kontrolované jednotlivé kloubní segmenty v jednotlivých pohybech. Sám píše celkem zajímavě o nutnosti stabilizace a mobilizace u základních kloubních segmentů, kde určité segmenty potřebují větší mobilitu a jiné větší stabilitu. Jak Santana, tak Gambetta se v základě shodují, že jde o vícekloubové cviky ve všech možných rovinách pohybu specifické ve smyslu biomechaniky, koordinace či každodenních běžných nároků člověka. Těch různých pohledů a teorií bych zde mohl napsat mnoho, já bych rád napsal pohled svůj.

Předně slovo funkční, jak již značí z názvu, je odvozeno od slova funkce, tedy samotný pojem od počátku vznikl tak, že se pracovalo u běžného člověka či sportovce na navrácení, ochránění či zlepšení určité funkce. Tedy i pro mě je to dnes tento pojem spojen především ke zlepšení/ navrácení či posílení určité optimální pohybové funkce, ať už je otázkou mobility, stability či různých druhů dovedností. Optimální či neoptimální pohybová funkce se ale u jednotlivce může lišit jak z hlediska jeho samotného specifického zaměření, tak vrozených vloh či schopností. Optimální je tedy v našem případě především individuální a specifický přístup. Obecné teorie zůstávají pouhými teoriemi. Jistě nám jde v základě o nápravu základních pohybových vzorů, tedy se znovu dostáváme k tématu kontroly a stabilizace ve vícekloubových pohybech/cvičení. Zde se však dostáváme k dalšímu otazníku a tou je definice něčeho „funkčního“ jak jen globálního, vícekloubového, což je v základu dost nepřesné. Běžně se totiž stává, že daný člověk je v základě schopen provést nějaký vicekloubový cvik správně, ale izolovanější pohyb v určitém kloubním segmentu nezvládá. I pohybový vzor je však poskládán jako lego z několika kostiček, které pak dohromady koordinovaně spolupracují. Přece logicky, když přestane spolupracovat jedna část, nemohou optimálně spolupracovat všechny dohromady. I kontrola určitého pohybové vzoru mnohdy potřebuje určité izolované části uvolnit a posílit/procvičit, aby pak lépe pracovali dohromady. Mám velkou zkušenost s tím, že když jdu na člověka postupně, tak pak začne lépe pracovat v celých potřebných složitých pohybech. Opačná cesta sice hezky zní, ale není tak efektivní a ani logická. Častá je kritika kulturistů, kde o jejich dysfunkčnosti se již napsali celé stohy textu. V čem však tkví ta dysfunkčnost? Tím že cvičí na hypertrofii? Hypertrofie je potřebná věc jak pro něj, tak v určitých fázích je součástí přípravy všech sportovců. Běžní lidé nutně potřebují ve svém i běžném tréninku hypertrofii. V menším či větším měřítku je však hypertrofie součást mnoha různých druhů tréninku, ať se jedná o cokoliv, protože v základě jde o určitou svalovou adaptaci. Tedy nemůžeme říci, že je něco nefunkční z hlediska svalů. Tedy jsou nefunkční z hlediska izolovaných cviků? V základě však kulturisté cvičí ty samé cviky, co většina „funkčních“ cvičenců. Kulturisté provádějí stejně, jako ostatní vícekloubové cviky v otevřeném i uzavřeném řetězci. V čem teda tkví ta dysfunkce? Jinde je nám řečeno, že je to izolovaným tréninkem na strojích, kde pracují jedním svalem, jak jsem se nedávno dočetl. Je to znovu dost zkreslující, protože jsou stroje, které jsou více izolované a jiné, tedy daný člověk pracuje v jednom kloubu, na druhé straně jsou stroje, které rozhodně nejsou izolované. Záleží tedy o to, o kterých se bavíme, k čemu je používáme. To, že by i při nejvíce izolovaném cviku šlo o hru jednoho svalu je také zkreslující. Kdybych chtěl poukázat na problém, spíš bych ho viděl v mnoha pasivních provedení v sedu, v kterých však vidím spíš nevhodnost, neefektivnost a nepraktičnost. Jestli bude narušena nějaká funkce, je ale velice diskutabilní. Jistě jako v jiných sportech jsou zde mnohá rizika, ale nehledejme problém tam kde není. Kulturista pracuje v mnoha cvicích jak v otevřeném, tak uzavřeném řetězci. Otevřený a uzavřený řetězec je to, co může být problém nějaké funkce. To však může být problémem ve všech formách tréninku a jeho nastavení. V otevřených řetězcích pracuje tělo v jiném typu řízení, antagonista je tlumen agonistou, je zde větší nárok na svalové úpony, jde o analytickou funkci. V uzavřeném řetězci pracuje, či by spíše měl pracovat, synergicky agonista s antagonistou, jde o globální zapojení, na rozdíl od otevřeného, je zde lepší kontrola, větší bezpečnost. Bavíme-li se tedy zde o něčem funkčním, měli bychom začínat trénink či nápravu prací v uzavřeném řetězci. Paradoxem je, že zrovna mnoho druhů funkčních tréninků se cvičí v řetězci otevřeném, kde daný jedinec není schopný vnějším silám odolávat.

Tedy v tomto ohledu je pro mě funkční napravit danou funkci, danou funkci mohu napravovat ale i v izolovaných pohybech či nápravách, abych následně vše aplikoval do pohybu globálního, tedy celých pohybových vzorů. Je to v tomto podobné jako v tréninku. Dnes všichni cvičí komplexní cviky s globálním zapojením. Doufají v to, že tělo tímto posílí vše stejným způsobem a tedy není potřeba nic izolovaněji cvičit. Takto to však mnohdy být nemusí. I nejlepší sportovci zařazují do tréninku izolované cviky, a v rámci možné zjištěné potřeby určitou partii pak více zatěžují a tím zlepší daný pohyb/ cvik. Řetězec nemůže být silný, když jeden článek bude slabý. To jistě každý zná, ale stále více lidí se dle toho nechová. Když zjistím, že je někdo v určitém svalovém segmentu slabý, budu za prvé zjišťovat, jestli není příčina toho jinde, a když zjistím, že ne, nebude ideálním řešením se na partii zaměřit? Nezlepším pak celý pohybový vzor? Jaký pohyb je izolovaný a jaký je základním pohybovým vzorem? Co abdukce či flexe v ramenním kloubu(Viz obrázek vlevo)? O jak druh dle Vás jde?  V rámci klasicky propagované teorie jde o určitý izolovaný pohyb, v praxi tento pohyb stejně jako mnoho dalších jde jeden ze základních pohybových vzorů, které denně používáme a to často chybně. Je toto funkční trénink? Toto rozhodně ano!

Nevědecké teorie a skutečné výsledky

Osobnost crossfitu Glassman definuje funkční trénink jako trénink zaměřený na neznámé a nepoznané, tedy komplexní přípravu sportovce ve všech fyzických schopnostech. K této, dle mého, absurdní definice jsem se vyjádřil v tomto článku (zde). Krátce řečeno, především sportovec potřebuje přípravu specifickou, pevně plánovanou a promyšlenou. Náhodovost a neplánovanost si může dovolit někdo, komu nevadí náhodné, neplánované výsledky. Specifičnost s funkcí hodně souvisí, protože i náš přístup musí být cílený a specifický. Tedy každý člověk, s kterým pracuji, potřebuji pracovat dle jeho jedinečnosti a kroky musí být cílené, aby vše mělo výsledek. Výsledek a pevné vědecké základy je to co tzv. funkčnímu tréninku v jeho mnoha podobách chybí. Ať je to tato teorie či ať je to používání mnoha pomůcek ať balančních či všelijakých zcela nových bláznivých věcí, které Vám jistě naplní Vaši tělocvičnu a na také vyprázdní Vaše kapsy. Co je ale byznys a co je skutečně podložené? Čím víc vše zkoumám, tím se stále v rámci funkčnosti vracím k mnoha základům, kde jsem byl sám i před 15-20lety. Tedy to, co mohu podložit, tedy to, kde mám já jistotu, že to dělá výsledek.

A tímto krásným slovem bych vše uzavřel. Tedy funkčnost by mělo být především o výsledcích. Tedy o výsledcích v dané funkci, v daném pohybu, síle a výkonu. K čemu nám bude úžasné posturální nastavení doladěné do centimetrů, když se daný sportovec dramaticky zhorší ve svém výkonu. Na druhé straně k čemu nám bude perfektní výkon, když tento výkon skončí zraněním či kvůli zdravotním důsledkům skončí kariéru. Takto podobně bychom měli nahlížet na vše kolem tréninku. Já osobně tuto cestu již nenazývám něčím funkčním, ale postupně udržitelným tréninkem, kde jsem popsal principy, jak naše funkce udržet a progresivně rozvíjet. V základu bychom měli posuzovat tělesné funkce nejen dle pohybové biomechaniky, optimální kloubní tuhosti a svalové kokontrakce, ale i z hlediska cílenosti, logice a efektivnosti. Stát se funkčním kouzelníkem je dnes lehké, otázka je, aby se vám nesnažil spíše vykouzlit peníze z vašich kapes do svých a vás nezačaroval v osla.

 (Autor: Martin Snášel)

 

Grafické zdroje:

www.nyposturepolice.com

nicktumminello.com

www.nickvardavas.com-

lihastohtori.wordpress.com

www.theoneliner.com