Často píšu a mluvím o tom, že automaticky, tedy samo od sebe se něco aktivuje leda jeli funkce správná aje vše optimálně nastaveno, jinak to není možné a naše práce je poté nejen zbytečná, ale i nevhodná. Mnohdy totiž můžeme spíše podporovat chybný pohybový stereotyp, než bychom ho pomáhali odstranit. Rád bych mluvil o našem nejdůležitějším pohybovém stereotypu. Jaký to je? Je to ten, který děláme neustále den co den, noc co noc. Ano, je to dýchání.
Dýchání je velice mocné a dokáže zázraky, na druhé straně nám dokáže i značně znepříjemnit náš život. Dýchání totiž závisí na mnoha okolnostech. Na spotřebě kyslíku, na aktivitě, na emocích, na napětí svalů, na držení našeho těla, na bolestech, na fonaci, na poloze a stavu našeho hrudníku.
Já bych se zastavil na tom držení těla, polohách a stavu našeho hrudníku, protože jak je vidno, je to dnes docela aktuální téma. Stále totiž častěji, a to i z celkem odborných úst slyším o potřebě tzv. bráničním (břišním) dýchání, které je však stavěno velice do popředí a navíc velice chybně interpretováno. Jak to ale s naším dýcháním je.

Sektory dýchání a jejich klady a zápory

Dýchání se dělí na 3 sektory:

• Horní sektor hrudníku (Horní hrudní) – sahá od C4 po Th3-4 a od horního hrudního otvoru k pátému žebru. Jeho funkci označujeme jako apikální dýchání nebo také jako horní hrudní dýchání.
• Střední sektor hrudníku (Dolní hrudní) – Je na hrudní páteři vymezen úsekem Th6 – TH12 a pátým až 12 žebrem. Jeho funkci označujeme jako dolní hrudní dýchání.
• Dolní sektor hrudníku (břišní, brániční) – je pod dolním hrudním otvorem. Anatomicky se na stavbě sektoru účastní břišní svaly a jejich začátky na chrupavčité části nepravých žeber a na hrudní kosti. Jeho funkci někdy označujeme jako břišní /brániční dýchání.

Při klidném dýchání probíhá činnost sektorů podle postupného časového plánu. Nejdříve a nejvíce se uplatňuje sektor dolní a s intenzitou se připojuje sektor střední a i apikální(Horní hrudní). Tento děj nazýváme dechovou vlnou (Viz.obrázek vlevo od B až D). Tedy náš normální dech by měl optimálně probíhat od zdola nahoru při nádechu, poté postupuje směrem vzhůru, kde dochází k laterálnímu rozvoji žeber. Nádech končí v hrudníku, kde by měl dojít až do podkličkové oblasti. Při výdechu dochází ke stejnému postupu, kdy postupuje dolů břicho, následován hrudníkem, směřujíc k flexi osového orgánu(Véle,2007). Samozřejmě na tomto stereotypu velice často můžeme vidět odchylky a není vzácností tzv. paradoxní dýchání ( Na obrázku A), kdy je tento děj obrácený.

Jaké má však výhody břišní či brániční dýchání? Je to určitě maximální ventilace, mobilizace a uvolnění břišní stěny a orgánů, drenáž a relaxace. Je to také nutný děj pro posturální spolupráci bránice s pánevním dnem.
Jaké jsou ale také nevýhody? Je to častý pokles orgánů, až mnohdy přílišný tlak na pánevní dno a tuhnutí hrudního koše. Pokud je břišní stěna uvolněná či v nevhodné poloze, vyklenuje se. Což se také často děje jak si později řekneme.
Jaké jsou výhody středního sektoru hrudního dýchání? Mobilizace hrudníku a horního břicha, nedochází k tlaku do pánve.
Horní hrudní dýchání má jako výhodu jen mobilizaci struktur hrudního koše a to že dodá hodně energie a zvyšuje tonus svalů, což je však zároveň i kontraproduktivní. Sám také při větší intenzitě využívá hodně pomocných nádechových svalů, zhoršuje tuhost hrudníku a má malý dýchací objem.

Jak je to ale s naším bráničním/břišním dýcháním?

Je sice moc hezké lehnout si zády na zem a říci, teď se zhluboka nadechněte až do špiček prstů a aktivujte brániční dýchání, ale ve velmi mnoha případech je to nesmysl. Tělo je v dnešní době zatíženo mnoha problémy a nefunguje, jak by mělo. Tedy znovu se dostáváme na začátek článku. Tedy není-li funkce, nemůže nic fungovat automaticky.
Běžný člověk zatížený mnoha dysbalancemi a dysfunkcemi si dnes lehne a je již v inspiračním postavení, jeho břicho je vyvalené, žebra jsou často v elevaci a hrudní koš je rigidní. Následný nádech vypadá v leže většinou tak, že pupík se vyvalí kraniálně, břicho se vyklene. Tedy brániční dýchání se uplatní, ale zcela nevhodně jen v břišní části. Takový člověk se může i mnohdy snažit upravit i polohu těla a můžeme mu i stahovat žebra, ale nebude to nápravou. Tento člověk nebude dýchat optimálně vhodně. Tato restrikce dýchací plochy vede často k rigiditě hrudníku, což se projevuje rigidním inspiračním postavením, které nám brání optimální aktivace hlubokého stabilizačního systému. Tedy takovéto pokyny jsou sice pěkné, ale nemají s HSSP nic společného, ba právě naopak. Navíc se postupně snižuje i mobilita hrudní páteře.
Se snížením mobility páteře dochází na kostovertebrálních, sternokostálních a sternoklavikulárních kloubech k předčasné restrikci expanzí hrudního koše. To má za následek omezení rozvíjení hrudníku a redukci plicních parametrů. Hrudník je držen v inspiračním postavení a převládá brániční dýchání i se všemi jeho důsledky. Síla nádechových a výdechových svalů se také snižuje. V některých případech funkce nádechových dýchacích svalů kompenzována funkcí bránice (Vanderschueren et al.1989).
Hrudní fascie tuhnou, pomocné nádechové svaly jsou hypertonické. Takový člověk již aktivuje zcela jiné svaly a celé řetězce přestávají fungovat v koaktivaci, jak by měly.
Nevhodné postavení hrudníku či nevhodný dechový vzor s prodlouženým inspiriem má také za následek únavu dýchacího svalstva, tedy mělký, zrychlený dech. Tedy jak jsem již psal, toto nevhodné dýchání má za následek kyfotické a předsunuté držení těla a naopak.

S rigiditou hrudníku nedochází k optimálním a ekonomickým pohybům bránice, a tudíž nemohou být správně a adekvátně zapojovány interkostální a pomocné dýchací svaly. Bránice by se však měla při nádechu opřít o břišní stěnu a rozvíjet tvar hrudníku v sagitální, forntální a transverzální rovině.
Zkrátka řečeno, hrudní a brániční dýchání se vzájemně doplňují a kompenzují a my se musíme snažit o co jejich nejoptimálnější normální funkci. Pokud je totiž narušeno rozvíjení hrudníku a hrudník je rigidní, zvýší se participace bránice na dýchacích funkcích a převládá dýchání brániční a naopak. Za předpokladu, že chceme rozvinout objem hrudníku, musí být relaxováno svalstvo břišní stěny, aby se bránice při svém poklesu dostala co nejníže. Při výdechu se musí kontrahovat břišní svaly tak, aby stlačené útroby vytlačily bránici směrem kraniálním. Tímto způsobem se zmenší objem hrudníku a prohloubí se výdech. Při působení zevních sil se postupně zapojují břišní svaly a tím fixují a zapojují břišní svaly a tím fixují dolní část hrudníku. Stabilizují páteř a brání inspiračnímu postavení hrudníku (Kolář, 2007).

Tedy až budete napravovat či sami budete chtít dýchat správně, myslete na to, že základem je zjištění stavu dýchání a stavu držení celého těla, které nám sdělí mnoho informací. I když je dýchání děj řízený automaticky naší CNS, žádná reflexní aktivace nemůže proběhnout bez naší přesné pomoci, tedy ovlivnění chybné funkce a nastavení těla. Nezapomínejte také, že pojem břišní/brániční dýchání je značně zkreslující. Předpokladem správného dýchání je optimální vhodný vzor břišního a hrudního dýchání a cílem je maximální zapojení bránice do stabilizačních funkcí bez účasti pomocných dýchacích svalů. Předpokladem je napřímení páteře, kaudální postavení hrudníku, břišní svaly musí být oporou pro bránici, musí se však rozšiřovat všemi směry a nesmí docházet k pohybu pupíku kraniálně. Břicho je tedy naších pomocníkem, ne naším cílem. Příliš mnoho častého tlaku do břicha může mít také možný opačný účinek na pánevní dno a tedy celé naše jádro, než se mnozí domnívají a tedy jeho dysfunkci.

Jak stav rigidity a postavení hrudníku ovlivnit a jak skutečně zlepšit dýchání a celkovou funkci HSSP, se můžete dozvědět jak na našem novém kurzu „Správné dýchání v praxi„, tak na našem již tradičním kurzu „Core level 1„.

(Autor: Martin Snášel)