Slyšíme toho mnoho o správné technice cvičení a držení těla. Každý má také lecdky tu svou či se snaží o tu optimálně správnou. Tyto body jsou samozřejmě velice důležité jak jako prevence zranění, tak pro to, abychom cvikem dosáhli skutečně toho efektu, kterého chceme dosáhnout. Prevence zranění by mělo ve cvičení patřit mezi nejdůležitější body, ať z hlediska budoucí prevence, tedy smyslu samotného cvičení, tak prevence na základě motorického učení mnoha pohybových stereotypů. Tam však může nastat velký háček. Jak v tom, že mnozí netuší, co vlastně znamenají pojmy správné biomechaniky pohybu a toho, jak by měl určitý pohybový stereotyp vypadat, tak především v tom, že většinou nevědí, jak postupně dovést člověka do určitého pohybu/cviku, a jak se určitého problému či omezení v pohybu zbavit. Vše následně vypadá jako pokus omyl, spíše jako zoufalé snažení, které leckdy udělá více škody než užitku. Ten druhý to leckdy nahrazuje velkým povykem pro nic, tedy svou nevědomost se snaží zamaskovat důrazným křikem a důrazem na výkon. Ti druzí se jen snaží a snaží stále dokola. Často když vidím, jak se někdo učí dřep či mrtvý tah a mnoho dalších cviků, je to leckdy dost úsměvné. „ Pojď ještě dolů, více ten zadek dozadu, teď ti spadly ramena, drž ty záda…..sakra, špatně, no tak znova“ nebo „ Proč neumíš takhle udělat pohyb v těch kyčlích? Vždyť je to tak jednoduché. Podívej, ukážu ti to, zkus to znova“. Takhle podobně slyším a vidím pokusy o to, dostat někoho do nějakého pohybu. V rámci horší motorické kontroly někdy větší snažení udělá spíše větší zmatek. Když si někdo neumí ani správně sednout, rozhodně ho nenaučíte dobře dřepovat či mrtvému tahu. Je třeba člověka do pohybu postupně navést, cvičenec sám se musí dostávat do určitého pohybu krok po kroku od nižších poloh do vyšších a naopak. Je třeba použít mnohé pomůcky a nástroje jak napravit pohyb, aniž bychom jen museli říci jen slovo. To je skutečné umění. Já tuto metodu, jak by se měl člověk dostat do složitějších pohybů, aniž by existovalo zdravotní riziko, nazývám postupně udržitelný trénink. Tento princip se týká postupné návaznosti tréninkové praxe, která musí na sebe logicky funkčně navazovat. První fází je vždy třeba zjistit, kde jsou jaké problémy na těle, tedy komplexní funkční diagnostika pohybového aparátu a pohybu. Je třeba i důkladná anamnéza, co má člověk za sebou, jestli nemá nějaké psychické problémy, které mohou ovlivňovat i svalový aparát, jestli někdy vůbec cvičil či jestli dělal nějaký sport. Jak ten člověk jí a kde a jak pracuje. Toto všechno jsou první fáze, bez kterých se nejen, že nepohnete, ale ani se pohnout nesmíte. Vědět jak vypadá správné držení těla či technika nějakého cviku je sice chvályhodné, ale rozhodně to nestačí. To si dnes umí každý přečíst v časopise, knížky, či především vyhledat na internetu. Podstatné umění je v tom, jak někoho dokázat efektivně a správně do určitého pohybového vzoru dostat, aby došlo ke kontrolované koordinaci pohybu. Tu však nezískáme sebelepším mluveným slovem či vlastním příkladem, což se většinou děje. To je jen malý kousek celého koláče. Ke správné motorice nedojde, když nenastane správná rovnováha v těle mezi stabilitou a mobilitou, to nenastane, když budou na těle nějaké neoptimální funkce, dysbalance a spasmy. Motorická kontrola se nezmění, pakliže CNS nezmění program, který používá. To mi připomíná, když jsem viděl, jak někdo učí druhého správně dýchat tak, že ho nechal ležet na zádech, nechá mu položit ruku na břicho a pak ho vyzývá, aby se snažil dýchat do těch určitých tělesných segmentů. Jde i to samé, daný člověk ví, jak by to mělo vypadat, ale neví, jak toho dosáhnout. Jak tento člověk dokáže dýchat, kam potřebujeme, když bude mít ztuhlý hrudník, vyčnělá žebra a mnohé posturální svaly v napětí? Děláte tedy jen mravenčí práci, která bohužel nepovede nikam, i když vše vypadá na pohled moc hezky. Snažení je pěkná věc, ale snažit se a myslet, znamená h…. vědět. To vám jistě říkali, stejně jako mě, vaši rodiče či prarodiče. Chybám ve cvičení, chybným pohybovým vzorů a špatným postupům se podrobně věnuji ve specializovaném semináři „Chybné pohybové vzory a zdravotní rizika v tréninkové praxi“. Tedy v tomto článku udělám jen krátký souhrn v bodech.

1. Bez podrobné znalosti dysfunkcí, omezení či slabosti člověka na těle není možné začít žádný trénink a není možné dojít k náročnějším komplexním cvikům.Jiná cesta je dlouhodobě neudržitelná. Pohyb může také zhoršovat předchozí zranění, bolest, zdravotní či psychické problémy.
2. Bez znalosti funkce těla, motorických funkcí, správného držení těla a optimální techniky není možné postupovat a najít vhodné řešení. Toto samotné však nestačí.
3. Bez bodu 1 a 2 je vše jen kořenění jídla naslepo, tedy nakonec můžete jídlo jen zkazit. Následně je důležité pracovat postupně udržitelným principem, jak by na sebe měla navazovat tréninková praxe. Postupovat z nižších, jednodušších poloh do vyšších, složitějších. Pracovat nejprve na mobilitě a poté na stabilitě. Bez dýchání a optimální centrace/ neutrální polohy nemůžete pokračovat dále.
4. Nácvik pohybových vzorů provádějte nejprve bez zátěže a teprve po zvládnutí, se zátěží. Nenechte se ovlivnit mnohými pseudomoderními radami typu nepoužíváním zrcadel. Zrcadlo je mnohem větší pomocník, než tisíc vašich vět. Podle posledních studií může zrcadlo mnohem rychleji a efektivněji přeprogramovat špatný motorický návyk v CNS. Nešetřete dotyky a naučte se vhodně používat mnohé pomůcky, které vám mohou dosti pomoci k nápravě pohybu. Funkční pomůcky můžeme nazývat funkčními právě z těchto důvodů, když nám pomohou k nápravě pohybu, rozhodně ne z důvodu, že nám ho ztíží.
5. Po zdárném motorickém učení, kterému byste měli dát dostatečný čas, pracujte na síle a koordinaci. Až poté pracujte na dovednostech a výkonu.

Přeskočit tyto body znamená mnohé zranění, zdravotní důsledky a špatný výkon, a to se domnívám, že nechce nikdo.

 

(Autor: Martin Snášel)

Zakladatel, lektor a autor článků CORETRAINING

Master trenér Eagle fitness (www.eaglefitness.cz)

Pohybový specialista

Silový a nápravný/funkční trenér

FMS expert level 2