Miloš je běžný osobní trenér. Snaží se na okolí působit chytře a snaží se nějak zaujmout, i když sám toho už moc nenacvičí. Sleduje tedy nejnovější fitness trendy a samozřejmě you tube, kde se zdarma naučí všechny možné cviky, které také budou vypadat zajímavě a složitě. Miloš moc dává pozor, aby byl in a koupil si hned novou pomůcku, která je zrovna v módě či ji viděl používat u jiných. Je také důležité stále sledovat ostatní trenéry a cvičence, jestli nepřijdou s nějakým hezky vypadajícím cvikem, který by Miloš mohl okopírovat a vložit do svého dost širokého arsenálu cviků. Miloš moc dobře ví, jak ve fitku zase bude hvězda, když přijde s nějakým

novým složitým, náročným cvikem či novou pomůckou a všichni zase budou v úžasu a budou říkat „ Miloši, kde ty na to chodíš, to je zase cvik, bomba…“ nebo „ jo, Miloš, ten má zásobník cviků a viděli jste, co on používá za všechny pomůcky?“. Lidé jsou spokojení a Miloš je úspěšný. Miloš zapíná fantazii, vymýšlí jak použít nově všechny možné pomůcky a co všechno nasadit, aby klienti byly buď šokovaní, zpocení nebo rozhození. To nejsložitější s cviků se používá dokola a u všech, občas člověk něco doplní, aby se neřeklo, že není změna. Desítky cviků většinou cvičené kruhovým způsobem zabezpečuje virtuální „výsledek“ založený na přáních a pocitech. S programem a tréninkovými systémy si moc hlavu nedělá, proč také, lidé jsou spokojeni, vše tedy funguje jak má. Důležité je dost opakování, náročnost, složitost a kombinace s pomůckami. Trénink probíhá podle přání, nikoliv podle potřeb a pevného progresivního systému.

O čem nebo o kom že to mluvím? Dávám příklad, který je bohužel reálný. Tento Miloš je typickým příkladem toho, jak vypadají často dnes trenéři, tak běžní cvičenci. Trénink nemá žádný začátek, žádný vstupní bod, žádný systém, metodiku, periodizaci, postrádá tedy smysl a logiku. Není postaven na vědě, ale na pocitech a přáních, není postaven na systémech a zkušenostech, ale na emocích a trendech. Aby však bylo něco úspěšné, rozhodně to nemusí být složité, ba naopak. Aby něco bylo úspěšné a mělo to výsledek, musí to mít zcela postupný individuální plán a progresivní systém. I generál když jde do války, musí mít jasný bitevní plán. Musí vědět kde je nejslabší místo nepřítele, na které se musí zaměřit, chce to tedy pečlivě znát do detailu nepřítele a sám být na boj připraven, jinak hrozí porážka. Musí vybrat správné zbraně, správné cesty a postupy. Jiný nepřítel může být jiný a bude platit něco jiného. Tak je to i v přístupu k tréninku člověka. Dobrý plán se nepozná složitostí, barvitostí a zajímavostí pomůcek, ale jasným jednoduchým postupným programem, který nás má udržitelně dovést k cíli.  Jednoduchost tkví v práci na základních pohybových vzorech, které potřebuji provést správně. Dřep, předklon, rotace, přítah, klik či tlak, výpad – to vše jsou základní funkční pohyby, které je nutné provádět ve správné biomechanicky správně, ve správné svalové souhře, tedy s motorickou kontrolou. Aby toto bylo vůbec možné, je třeba napravit problémový pohyb. Když zlepším motorickou kontrolu a mobilitu, potřebuji zlepšit sílu. Když se tak stane, mohu vše

převádět do dynamiky a koordinace. Výkon je jen třešnička na dortu. Problém je, že většinou vidím kolem sebe stejně jako u zmíněného Miloše dort, kde vespodu je mnoho třešní. Člověk není testován a diagnostikován, vyhodnocen. Není pracováno na základních vzorech, ale vše se přeskočí a hledá se to, co pocitově uspokojí a vyhoví přání. Virtuální, v podstatě neexistující plány s virtuálním výsledkem založeném na „myslím si“. Myslet ale znamená hovno vědět. Je moc líbivé vzít do ruky pomůcku a skákat či provádět dřep po druhé pomůcce, ale zamyslí se někdo někdy, co vlastně chce? Co mě zlepší tento cvik? Kondici a koordinaci? Co ale víte o tom člověku? Má tento člověk patřičný základ, aby docházelo již k tomuto druhu pohybu? Mě to připomíná nedávný příklad, kdy ke mně přišla mladá nadějná tenistka. Poslal ji ke mně její tenisový trenér. Při otázce co jí trápí, řekla že nic, že vše je v pořádku. Po mnoha testech jsem našel celou řadu problémů, že jsem se obával nejhoršího, tedy i zranění. Po samotných testech se o zmíněných problémech sama rozpovídala i tenistka. Nedlouho poté ji začaly bolet záda a přidali se i další problémy. Toto je příklad toho, jak je nelogické, nebezpečné a nezdravé něco zakládat na přáních lidí.

Aby měl trénink výsledek a aby byl udržitelný, musí mít pevně stanovený startovací bod. Jaký bude totiž start, takový bude i cíl. Není třeba hledat nic složitého, ba naopak čím jednoduší bude cesta k výsledku, tím lepší bude výsledek. Nehledejte nové pomůcky, hledejte jednoduší cesty, jak zlepšit základní pohyb. Nekopírujte, buďte originál. Nebuďte zkrátka Miloš.

(Autor: Martin Snášel)