Slovo „core“ je dnes zmiňováno doslova všude.  Jestliže ale chceme být profesionálové, nesmíme automaticky vstřebat nějaký nový trend, ale musíme zjistit, jestli jde skutečně o nový funkční, progresivní přístup a vědecky podloženou metodiku. Tedy i my samotní chceme být objektivní sami k sobě, protože jen tak se můžeme rozvíjet, a lépe tak dosahovat výsledků pro naše klienty.
Hodges a Richardson rozpoutali v polovině roku 1990 velkou vlnu, když svým výzkumem podali informace, že zjistili rozdílnou svalovou aktivaci u lidí s chronickou bolestí zad. Zjistili, že lidé s bolestí zad mají tendenci využívat Transversus abdominis (TVA) trochu jinak, než lidé, kteří jsou bez bolesti. Tato tzv. Australská škola nastavila určité principy aktivace a cvičení, které se začali automaticky přejímat jak do oblasti fyzioterapie, tak fitness oblasti. Ovšem od té doby se vede diskuze, co je skutečně efektivní, jaké jsou na vše důkazy, a jaké jsou racionální a vhodné možnosti aplikace tréninku core stability.

  Nejznámějším z těchto kritiků je Kanadský Dr. Stuart McGill. McGill má rozdílný názor na doporučené vtahování břicha při aktivaci, která dle něho ve skutečnosti sníží stabilitu a navrhuje tzv. zpevnění – vyztužení.

I když vtahování má samozřejmě svá negativa (např. v případě neaktivity pánevního dna), celá neshoda ohledně tohoto problému se týká spíše tématu silového tréninku. McGill má v rámci toho oprávněné obavy, nicméně vtažení se učí jako neuromuskulární tréninkový nácvik, a ne jako primární prostředek pro stabilitu ve cvičení. Osobně bych měl obavy spíše z nácviku pouhého zpevnění, kdy zrovna v samotné oblasti silového tréninku převládá vystupující břišní stěna, celkově přetížený rectus abdominis a významná hyperlordóza v bederní oblasti. Samozřejmě se to týká i běžné veřejnosti, která prosedí většinu dne a celkově celý den funguje ve flexi. Domnívám se, že sportovci či klienti, kteří nejsou schopni samotného „vtažení „, nebudou moci správně stabilizovat i v určitém pohybovém vzorci. Účelem nácviku “ vtažení “ není rozhodně cvičení samo o sobě a ani by jím nemělo zůstat, ale umožní klientům naučit se správně nastavit svalstvo jádra ve všech aktivitách a dokázat správně vnímat primární lokální svaly. Tedy jednoduše přenést správnou rovnováhu do středu těla, do správné anatomické polohy, do správné svalové souhry. Vždyť i když si uvědomíte samotné doporučení samotného vyztužení, které je popisováno metodikou „rychlé vydechnutí a zpěvnění, jako by vás chtěl někdo praštiti do břicha“, zjistíte, že stále jde o určité mírné vtažení břicha, ke kterému přirozeně musí dojít z hlediska funkce TVA. Jestliže je vše prováděno obráceně, tedy podobným stylem jako při častém cvičení sedů lehů a zkracovaček s vybouleným břichem a silovém zatnutí, není zde možno logicky mluvit o nějaké lepší stabilitě z hlediska nevhodné svalové koaktivace ve středu těla. Tedy lokální svaly musí předjímat aktivitu globálních hybatelů.

Lokální a globální a stabilizátory

Co jsou ale ony lokální svaly? Hodgesova analýza core stabilizace zahrnuje známý pojem rozlišování lokálních hlubokých svalů, které provádějí stabilní funkce a globálních povrchových svalů, které poskytují větší pohybové funkce. Někteří s tímto rozlišováním taktéž nesouhlasí na základě toho, že i některé zmíněné globální svaly mohou provést stabilizační funkci v závislosti na okolnostech, takže nikdy nemůžeme říci, že jeden sval je čistě stabilizátor, a druhý je čistě primárním hybatelem. Na to bych odpověděl tak, že rozdíl mezi globálními a lokálními svaly mají svou jasnou logiku, které jsou založené na značných anatomických a funkčních důkazů. Bylo i zjištěno, že právě lidé s chronickou bolestí zad mají tendenci využívat narušené funkce v přirozené dělbě práce mezi globálními a lokálními stabilizátory.

    Pojďme si tedy tyto lokální a globální svaly přiblížit:

Důležitým prvkem stability páteře je zajišťování dynamické interakce mezi bránicí, pánevním dnem, TVA a lumbodorsalní vazivovou tkání (m.Multifidus). Tyto struktury tvoří čtyři stěny břišní “ plechovky “ a jsou hlavními lokálními svaly. Správná rovnováha v aktivitě těchto svalů tvoří čtyři stěny, které modulují nitrobřišní tlak, a tím i stabilitu páteře. Tato rovnováha je tedy naprosto zásadní a má také vliv nejen na dýchání ale i na schopnost stabilního pohybu.
Například, zadržení dechu zvyšuje nitrobřišní tlak, což vytváří stabilitu, což je i důvod, proč vzpěrači a silový sportovci zadržují dech. Je třeba ale také poznamenat, že zvýšení nitrobřišního tlaku zvyšuje nutnost, aby svaly pánevního dna zůstali aktivní, jinak může vše být dost kontraproduktivní. Vzájemně propojená mechanika čtyř stěn plechovky znamená, že musí existovat souhra a rovnováha.

   Mnoho odborníků, včetně Vladimíra Jandy či Graye Cooka tvrdí, že optimální funkce stabilizátorů je o načasování než síle. Hodges sám uvedl zajímavé výzkumy, kde ukazuje, že lidé s bolestí zad mívají právě problémy s časováním lokálních stabilizátorů. Optimální stabilita není tedy o generování maximální síly a silovém zatínání, ale především o aktivaci správných svalů, ve správné souhře, ve správný čas.

     Lokální svaly, jsou svaly okolo páteře, které leží hluboko v těle přes pouze jeden nebo několik obratlů, a proto jsou dobře situovány k tomu, aby prováděli intersegmentální kontrolu. TVA , nejznámější sval ze skupiny lokálních svalů, má jen minimální schopnost pohybu páteře, ale má schopnost stabilizovat tím, že pomáhá vytvářet nitro břišní tlak, což vytváří kompresi obratlů a omezuje tak pohyb meziobratlové ploténky. Sám má širokou působnost a proto se věřilo, že tento sval je hlavní složkou stabilizace páteře. Dnes se soudí, že mnoho různých svalů trupu přispívá ke stabilitě, a že jejich činnost může být změněna v závislosti na různých úkolech.
I samotný proklínaný psoas a quadratus lumborum často nejsou považovány za lokální stabilizátory páteře, ale to je pravděpodobně proto, že je velmi obtížné získat EMG hodnoty jejich činnosti. Ale jejich umístění (zejména přední vlákna psoas a mediální vlákna QL ) naznačují silnou schopnost poskytovat intersegmentalní kontrolu páteře. Hodges uvedl, že by se dalo ještě přemýšlet o psoasu jako přednímu multifidu páteře, které jsou dobře přizpůsobené k tomu, aby se zabránilo herniaci obratlů.

Na rozdíl od lokálních svalů, globální svaly jsou povrchní, kříží několik kloubů, a proto nemají vliv na stabilitu páteře. Jejich umístění znamená, že nejsou příliš dobré na kontrolu jednotlivých segmentů páteře, ale jsou velmi dobré vytvářet moment potřebný pro velké pohyby páteře.
Svaly v této kategorii zahrnují např. rectus abdominis , vnější šikmé svaly, gluteus maximus, erector spinae, longissimus a iliocostalis a přední vlákna latissimus dorsi atd….. Ačkoli globální svaly mohou stabilizovat páteř prostřednictvím spolupráce kontrakce a komprese, nemohou sami o sobě zajistit stabilizaci.

    Výzkum ukazuje, že globální a lokální svaly se chovají odlišně ve funkčních aktivitách. EMG analýza při chůzi či pohybů končetin ukazuje, že globální svaly mají tendenci působit pouze tehdy, když se používá určitý směr síly, ale lokální svaly mají schopnost se aktivovat nezávisle na směru síly, takže aktivita lokálních svalů je spíše tonická a aktivita globálních fázová.
Například povrchní flexory jako rectus abdominis je aktivní v případě, že je třeba, aby se flektovala páteř nebo zabránilo větší extenzi, ale bude neaktivní v případě držení stability v pohybu, aby nedošlo k jinému druhu vychýlení. Naproti tomu TVA a multifidus je aktivní bez ohledu na směru síly. To znamená, že povrchové svaly ovládají hrubý pohyb páteře, přičemž hluboké svaly poskytují kontrolu u jednotlivých segmentů páteře.

Otazníky kolem core stability                      

  Samozřejmě u zmíněné správné souhry lokálních svalů jsou mnohé otazníky. Jak člověk, který je po operaci břicha, dokáže účinně stabilizovat, když byla právě správná rovnováha narušena? Jak je to u těhotných žen a obézních? Jak je na tom ten s dysfunkcí v pánevní oblasti či ten, který má na těle značné dysbalance?  Přitom jsou tito lidé bez jakýkoliv bolestí zad. Jak je to možné?  Dle mého je tělo složitý mechanismus, a má velké možnosti vše možné kompenzovat a přizpůsobit se.

   Je zde i mnohem více dalších otazníků, které byly sepsány Ledermanem ( The Myth of core stability ). Samotný Lederman otevírá určitá témata, kde sám dokládá, že žádná studie dodnes neprokázala, že by bolesti zad byly způsobeny spinální nestabilitou, a že tyto tvrzení se zakládají pouze na teoretickém pohledu.  Přitom mnohé práce nám jasně říkají, že hluboké břišní svaly ve spolupráci s pánevním dnem, bránicí a hlubokým svaly zad, hrají klíčovou roli při stabilitě bederní páteře. Je však těžké odpovědět na vše, a proto je toto stále předmětem diskuzí.
Často však v chápání aplikace core stabilizace jde jen o určité rozdílné vnímání či spíše výklady. Každá neshoda a kritika je zdravá, ale je třeba vše vidět v reálném prostředí.  Samotný Gray Cook tvrdí, že špatná funkce jádra souvisí se špatnými reflexy, které vznikly s určitého omezení v oblasti stability či mobility v celém těle, a je třeba najít tyto chybné funkce, slabé stránky či omezení, které toto odstraní. Dle Cooka člověk, který provede správný dřep, nepotřebuje žádný core trénink. S tím však mohu jen souhlasit a nemyslím si, že se to neshoduje s ostatním. Na druhé straně je nesmysl myslet si, že např. v případě problémů v lumbopelvické oblasti, někomu poskytne dřep dostatečný trénink stability, bohužel právě naopak.
Sportovci i běžní klienti se musí nejprve naučit správně držet pánev, záda a dokázat mít správné vjem aktivace. Je velké množství lidí s malým svalovým tonusem a schopností vnímat své tělo, svůj pohyb. Je velké množství sportovců (a samozřejmě běžných klientů), co mají problém s kyčlemi, zády, hrudní páteří a rameny. Mají značné dysbalance, a předně nemají správnou motorickou kontrolu nad lumbo-pelvickou oblastí. Zde se rozhodně nemůžeme bavit o nějaké automatičnosti. I samotným cílem core tréninku není jen obyčejné statický leh na zemi či izometrické držení, ale právě náprava do správného posturálního pohybu, tedy funkční náprava do přirozeného stavu, aby docházelo k správné souhře a aktivaci středu těla. To osobně také vnímám jako hlavní cíl nějakého cíleného core tréninku.

V tomto tedy vidím společné slovo v definici„jádra“, kdy Cook vidí samotné FMS screening pohybu jako cestu, jak najít omezení, jejichž součást je, v rámci tohoto zjištění nerovnováhy v mobilitě a stabilitě, i automaticky samotný core. Sám můžu ovšem doložit důkazy, že ani samotné testy pohybu nemusí automaticky prokázat např. problémy a dysbalance v celé oblasti páteře a to i přesto, že budu pozorný k možným viditelným snahám pohyb kompenzovat.

Stejně jako Cook vidím jako zásadní samotný pohyb a cvičení v základních pohybových vzorcích, než jen mnohdy statické odborné cvičení jednotlivých svalů. Vždyť i samotné zjednodušené vnímání tréninku core stability je možné chápat jako „ schopnost vytvářet pohyb končetin na perifériích bez vychýlení pánve, páteře a scapulothorakální oblasti v neutrální poloze“. V rámci tohoto chápání je aplikace individuální diagnostiky a screeningu pohybu. s možnou nápravou pohybových vzorů cesta, kdy můžeme poté chápat cvičení shybů, dřepů, kliků a výpadů jako efektivní cvičení našeho „jádra“, našeho core.

(Autor : Martin Snášel)