Mám stále více smíšené pocity ze slovního spojení kompenzační cvičení. Je slyšet na každém rohu a bohužel či bohudík, když toto slovo slyším, projede mi celým tělem „husí kůže“. Tento termín je pro nás všechny tak zažitý, že ho všichni stále opakují, i když bychom ho měli ideálně pohřbít do propadliště dějin. Proč? Zkusme si to rozebrat.

Co je kompenzační cvičení?

Když už slyšíme samotný název, již nás automaticky napadne, že chceme něco kompenzovat. Tedy chceme nahrazovat nějaké chyby ve cvičení, nějaké jednostranné zatížení, přetížení, zkrátka něco, co probíhá špatně. Tedy máme nějaké cviky, které nám tento stav vyrovná.

Co je nápravné cvičení?

Nápravné cvičení podle své nejjednodušší definice je optimální pohyb nebo cvičení, které napravuje určité pohybové, funkční a svalově-koordinační dysfunkce. Tedy aby veškerý pohyb probíhal tak, jak má, aby bylo tělo připraveno na zatížení, a aby zatížení bylo co nejvíce ekonomické a optimálně nastaveno a přeneseno do pohybu dle systematických funkcí. Tedy jde o optimální pohyb, ale i optimální nastavení všech oblastí tréninku s ním souvisejícím.

Co z toho tedy vlastně chceme?

 

Je zde otázka. Chceme skutečně něco kompenzovat? Ve světě je slovo kompenzace spíše přiřazováno k určité chybné „náhradní „ funkci, která nahrazuje tu optimální. Přijde mi to osobně podobné k tomu, co my chceme.  Vhodně nastavený funkční silový a kondiční program je v základě takový, aby nic nebylo ve výsledku zbytečně přetěžované či chybně zatěžované. K tomu aby to tak bylo, slouží příprava na hlavní část, která nemá však s nějakou kompenzací nic společného. Je to preventivní a nápravná část celé tréninkové jednotky. Co chcete pak kompenzovat?

Někdo možná namítne to klasické. Tedy že kompenzační cvičení je vyrovnávací a protahovací cvičení, které bychom měli zařazovat k určitému specifickému tréninku. Otázka je však ta, že sportovní příprava by měla být nastavena dle specifických potřeb daného cvičence, ať se jedná o celou škálu různých faktorů, které musíme brát v potaz. Tedy druhu sportu, stavu mobility-stability, postavy a vrozených věcí, silových dispozic, druhu mnoha individuálních faktorů atd….

Další otázkou je, že nikdo se nechce protahovat a uvolňovat bezmyšlenkovitě stejným způsobem do nekonečna, což je častý problém aplikaci nějakých obecných kompenzací. Chceme docílit určitého stupně nápravy a pak již potřebujeme daný stav udržovat, což můžeme dokázat i vhodně nastavených tréninkem a efektivní přípravou. Nikdo nechce dělat opravovat něco, co není rozbité. Nikdo nechce něco dělat pro nic za nic.

Jestliže se zjistí nějaké chyby či dysfunkce, problémy v pohybu, provádí se náprava. Nechceme či přímo si nepřejeme žádnou kompenzaci. Mě osobně slovo kompenzace zavání tím zastaralým, co zde bylo prováděno celá desetiletí, ale samozřejmě se s tím neustále setkáváme. Tedy to, že sportovec byl přetěžován, programy byly chybně aplikovány, cviky chybně prováděny. V zásadě šlo o to, něco vydřít za každou cenu. Vždyť ten sport je přeci přetížení samo o sobě, že? Pak mělo vše vyladit tzv. kompenzační cvičení. To je ale kleveta starých babiček. Mnozí si zvykly již na to, že zkrátka všude dochází k přetěžování, že zkrátka všude logicky dojde tedy ke zranění. Proč by to tak nutně mělo být. Chytrý profesionál by se měl snad snažit o zcela něco jiného, tedy předcházet zbytečnému přetížení a  zranění. To je i metodika Michaela Boyla, který když zjistí, že rizika cviku či metodiky převažují nad výhodami, vše tedy vyřadím z tréninku.

Žádný sportovec se nechce přetěžovat pro nic za nic. powerlifter nebude dřepovat ve špatné technice a nebude cvičit stále těžce, jinak je to hlupák. Gymnasta nebude cvičit sestavy mimo neutrální polohy v kloubech, jinak nevydrží ani do 30let. Každý z nich se stará či by se měl starat o to, aby biomechanika a technika pohybu byla tak ideální, aby byl i výkon co nejlepší. Aby trénink byl celkově nastaven a periodizován tak, aby zatížení bylo co nejoptimálnější. Aby pohybové a posturální svalové funkce byly ideálně stabilní a koordinované. To je ale to, čemu říkáme funkční/nápravný přístup.

Že ve sportu a především v tom vrcholovém dochází k velkému zatěžování jistě. Otázka co je horší pro degeneraci, jestli sezení u počítače 10hodin denně či vrcholový sport? V základě jde o to, že je chybná samotná praxe, že zatížení je chybné. Daný trenér či samotný cvičenec o člověku moc neví, nebo neví nic ani o samotném tréninku.

Opravte příčinu, přesně vše nastavte, nekompenzujte svou nevědomost

 

Buď chceme jíst zeleninu a ovoce a dobře vyváženou stravu, abychom byly silní, nebo chceme jíst v KFC a zbytek dne strávit v cukrárně a poté si dáme večer tabletu s vitamíny a minerály nebo si vymyslíme nějaké umělé pravidlo, že po 18 večer nebudeme jíst. Hloupé ne? To je přesně to o čem já stále mluvím i ve cvičení.

Ano, veškerý vrcholový sport je o větším zatížení organismu. Na druhé straně v podstatě vše co je o zatížení je o adaptaci organismu, tedy jde o nějaký druh přetížení.  Avšak celý silový a kondiční trénink je vždy o tom, vše vhodně nastavit a periodizovat, aby vše bylo sladěno. Je vždy i o regeneraci a vhodném odpočinku. To je samozřejmá součást toho všeho.

Jistě jsou také sporty, které jsou jednostranné nebo ty, kde i když uděláme maximum i v nastavení, nikdy to nebude ideální. Na jedné straně však je třeba vždy přemýšlet, jestli je u mnoha sportů nutné, aby šli do určitých nastavení, což řeším třeba na semináři pro bojovníky (odkaz zde) a na druhé straně si i tak trvám na svém, že od toho máme již funkční silově-kondiční trénink a nic speciálního nepotřebujeme. Vždyť když je daný člověk i optimálně připraven, tak nemusí být nutné nějaké neblahé důsledky. Když člověk prosedí 8-10 hodin, měl by i tyto hodiny přizpůsobit, aby z toho nevzešly žádná větší negativa. Měl by mít navržený i celý silově-kondiční trénink, aby byl i na samotné sezení dostatečně silný a stabilní, protože slabý člověk snáze dojde k poruchám a zbytečnému nevyrovnanému napětí. Tedy jsme zase u toho samého.

Hledejte příčiny problému, snažte se o optimální nastavení těla a tréninku. Nekompenzujte nevědomost, tedy to, že dochází k něčemu špatně a vy se snažíte vyrovnat to, co jste často pokazili sami. Ano, převážná část zranění a bolestí vznikne samotnou chybou daného jedince.

Co vše může být náprava?

 

Čím jsem starší, tím se vracím více zpět k základům. Tedy sice pomáhám velkému množství lidí s problémy, ale stále více se zaměřuji na vhodné nastavení těla a tréninku, v čemž bývá častá chyba. Optimální biomechanika, technika a nastavení tréninku, vhodná regrese a progrese může udělat mnohem více než nejlepší korektivní cvičení či terapie. Skvěle provedený dřep, Turecký vztyk, mrtvý tah, tlak atd. je lepší než tisíc terapií. To vše může udělat mnohem více práce, než nějaké „hatla patla“. Kolik terapeutů by potřebovalo být lepšími trenéry a kolik trenérů by potřebovalo být lepšími terapeuty.

Jak jsem řekl, čím jsem starší, tím se vracím více k základům a tím jsem i jednodušší. Někdy se cejtím přímější a jednodušší i v běžném životě J. Většina sportovní pohybové dysfunkce může být vyřešena s hrstkou jednoduchých, ale přesných nápravných zásahů či úprav. Není a ani není žádoucí strávit nápravami a nějakým pseudofyzio-zdravotním tréninkem celou hodinu, kde upravujeme celý centimetr na těle. Z mnoha tréninků se dnes stává tragikomedie a po právu i může být legrační pro mnoho silovým sportovcům/cvičencům. Ano, je třeba trénovat a vědět jak trénovat. Sportovec nechce ztrácet čas, nemůže si dovolit ztrácet čas. Když mluvíme o nějakém funkčním silovém a kondičním tréninku, myslíte tím to, že celý trénink je od základů nastaven a veden tak, že ani nepotřebujeme nic kompenzovat. Proč? Co je to důležité?

• Od začátku jsme provedli co nejkomplexnější diagnostiku pohybového aparátu a screening pohybu. Tedy jsme zjistili slabosti, omezení a dysfunkce, na které se máme zaměřit či s nimi musíme počítat.
• Máme trénink nastavený tak, že na začátku provádíme důkladné funkční rozcvičení a stabilizaci, nápravu k daným problémům. Můžeme to označovat jako (P)Rehab část tréninku. Tato část by měla být různě velká, dle toho, jak na tom daný člověk je. Rozhodně by se však měla tato část stále časově zmenšovat a následně by měla trvat max. 10-15min.
• V tréninku jsme nastavili dostatečné regrese, aby se daný člověk mohl optimálně dostat do cviku a zlepšovat se ve vhodných funkcích.
• V tréninku postupujeme stále v progresi dle cílů, aniž bychom ztráceli zaměření na individuální potřeby, které jsme sami zjistili.
• Dáváme stále pozor, aby rizika nepřevážili výhody a aby kvalita byla na popředí kvantitě!
• Čím větší je zatížení organismu, tím více bychom měli dbát na odpočinek, stravu a regeneraci.

Závěr 

Existuje mnoho cest k hoře, jak se můžete dostat na vrchol. U všech jste schopni se dostat nahoru. Jedna je klikatá a půjdete déle. Druhá vede přes příliš mnoho překážek, mnoha keři, lesy, velkými skály, tedy se příliš unavíte, přetížíte. Další vede přímo nahoru, jen je třeba si vždy dostatečně odpočinout a jít dál. To jsou rozdíly, které pak mohou vést i k některým zbytečným problémům. Na všechny tyto cesty jsou potřebné stejné základy, musíte znát své tělo, své schopnosti, musíte i dobře znát terén a funkce těla, techniku. Jinak není ani možné vyrazit na cestu.

Zapomeňte na nějaké kompenzace, napravte pohybové a posturální funkce, napravte nastavení Vašeho tréninku a cviků samotných. Když napravíte to podstatné a bude vše optimálně nastavené, nebudete mít co kompenzovat.

(Autor: Martin Snášel Copyright 2015)