Je to již nějaký čas, co mi jeden kamarád dal otázku „co si myslíš, že nejvíc ovlivňuje naši stabilitu? „. Odpověděl jsem protiotázkou, co si myslí on a zajímalo mě, co mi sám sdělí. Začali padat postupné odpovědi, na které jsem stále odpovídal záporně. Nebylo to z toho důvodu, že by to bylo špatně. Všechny body, které byly jmenovány, jistě ovlivňovali naší stabilitu, ale jistě ne nejvíce. Uvědomil jsem si, že je to celkem zajímavé téma na článek, které bych chtěl rozebrat trochu více a i ze svého pohledu.
Co je vlastně naše tělo? Je to něco spojeného do mnoha rozdílných látek od tuhých, polotuhých, tekutých, uzavřených v různých konzistencích, vše oddělené od zevního prostředí. Jak je vidno, tak naše celé tělo i naše vzpřímená poloha je něco, co se nedá s určitostí nazvat jako něco stabilního, protože je to něco, co stojí na malé opěrné bázi a je to něco, čemu neustále hrozí pád. Ani naše klouby nejsou nikdy v úplné centraci, spíše ji stále hledají. Jak napsal i Napier „ Lidská chůze je jedinečná činnost, při které tělo, krok za krokem, balancuje na pokraji katastrofy…..“. To, aby k oné katastrofě nedošlo zajišťujeme naší svalovou a nervovou aktivitou, propriocepcí a podněty z mozku a z našeho vnímání skrz zrak, hmat atd..
Posturální stabilita a řídící systém, který ji ovlivňuje
Samotná stabilita našeho těla, naší postury, je neustálá reakce na změny zevních a vnitřních sil, aby k onomu pádu nedošlo.
Postura je zajištěna vnitřními silami, především svalovou aktivitou řízenou centrálním nervovým systémem (CNS). Postura vždy vyžaduje zpevnění osového orgánu, tedy pánve, trupu, krku, a hlavy ( Vařeka,I.2002).
Co obecně zajišťuje stabilitu naší vzpřímené polohy těla? Jsou to tyto tři části:
1.Senzorickou – Propriocepce, exterocepce, zrak a vestibulární systém.
2.Řídící – mozek + mícha = CNS
3. Výkonnou – pohybový systém definovaný anatomicky i funkčně
Jedno ovlivňuje druhé, ale základem je jistě to, co to všechno řídí. Tedy jak je důležitá propriocepce a naše vjemy, tak především kvalitní stav naší CNS, která posílá příkazy výkonné složce. Tedy často dávám takový vtipný příklad jako např. když budeme opilý, náš zrak či kvalitní stav pohybového systému naši stabilitu moc nezachrání. Stejně tak u lidí, kteří utrpěli nějaký úraz či otřes mozku, ti nejsou schopni ovlivnit stabilitu celého těla. Centrální nervový systém prostřednictvím různých typů senzorů je dle mého hlavní složkou, která zajistí naší stabilitu. Je to bod, který bývá stále velice přehlížen, přitom je třeba s ním maximálně pracovat. I když jsem měl klienta, co viděl jen na jedno oko a tedy jeho senzorické vnímání bylo narušené, díky zlepšení dalších vjemů, práci na opěrné bázi a práci na kvalitě CNS se postupně stabilita velmi zlepšovala. Svaly jsou tímto systémem řízeny a sami od sebe nic neudělají. Jsme to my, kteří co mozek naučíme, tak nám vrátí. Tady mluvím o pohybových vzorech, které naše tělo naučíme či jsme se již naučili. To jak se pohybujeme, si náš mozek zaznamenává a díky proprioceptorům vnímá. Mozek nezapojuje do činnosti konkrétní svalové skupiny, ale koordinovaně zapojuje do činnosti svaly v celém komplexu řetězců v rámci celého motorického programu. Když něco funguje moc či málo, mozek to nezapojí či něco zapojí navíc. Mozek nedělá nějakou výjimku, nedokáže rozlišit co je dobré a co je špatné. Prostě to vstřebá a uloží jako do počítače a následně to bude opakovaně spouštět, hned jak dojde na tuto činnost. Takto funguje náš řídicí systém pohybu. Přesně popsáno to funguje takto:
1. Motivace
2. Feed forward mechanismus
3. Pohyb
4. Feed Back
Motivace je základem abychom měli, při duševních chorbách a narušení CNS i ta může být ale narušena. Pohyb nějaký ať sebelepší či sebemenší provádíme také. Problém nastává u čísla 2, kdy nemáme žádné přednastavení či lépe řečeno naše přednastavení je chybné, či spíše chybně naučené. Provádíme tedy nějaké pohyby, kde naše poloha např. není centrovaná, to znamená, že nedochází k rovnovážnému, symetrickému zatížení kloubních plošek, kde ani na jedné straně nedochází k přetížení. To je to, co vytváří mnohé naše posturální problémy pohybového aparátu. To může být mnohdy velkým problémem, protože jestliže máme něco zažité dlouhou dobu, bude velice těžké tento program přehrát. Uvádí se i číslo 10tis opakování pohybu na změnu tohoto stavu. Problém pak je, když člověk si je tohoto vědom a chce od někoho pomoci a žádné motorické učení neprobíhá, ale to se dostáváme na téma, o kterém píšeme stále dokola.
Samozřejmě to jde i mnohdy obráceně. Sedíme dlouhé hodiny v kanceláři a přetěžujeme určité posturální svaly, které začnou mít povahu darebáků. Oni nejsou darebáci, my jsme je z nich udělali a náš mozek vždy udělá tu nejednoduší cestu, tedy začne tyto hypertonické svaly přednostně používat. Začnou vznikat dysbalance a posturální dysfunkce. Často si pak mnozí myslí, že ty jsou příčinami problémů naší nestability, ale jsou to spíše důsledky.
Stabilizační systém osového orgánu
Tím jsme se dostali i ke stabilizačnímu systému našeho osového orgánu, který dělíme na 3 subsystémy a to:
1. Pasivní subsystém: Zahrnuje obratle, meziobratlové disky a ligamenta.
2. Aktivní subsystém: Zahrnuje svaly s přímým vlivem na páteř.
3. Neurální subsystém: Řídící složka, která prostřednictvím receptorů a následným řízením aktivního pohybu ovlivňuje stabilitu osového orgánu. Velmi důležitá je zde kvalita CNS.
Při poruše jednoho systému je automaticky narušená funkce stávajících subsystémů. Z hlediska dynamické stabilizace segmentů 
páteře dělíme aktivní část na vnitřní a vnější či řekněme jinak lokální a globální. Vnitřní systém je složen z hlubokých krátkých svalů, které mají fixační charakter. Tyto svaly mají silné proprioceptory na vnímání změny polohy, ale i na vnitřní změny. Dokáží provádět přímou stabilizaci v daném segmentu. Vnější systém je složen ze středních a dlouhých silných svalů, které se táhnou i přes více kloubů či podél páteře a zajištují pohybovou stabilitu jak jednotlivých segmentů, tak těla jako celku. Znovu jsme u tohoto samého tématu, tedy že jedno nemůže být bez druhého. Zde to platí dvakrát. Co se týká timingu, tak vnitřní stabilizační svaly musí předcházet aktivitě vnějších a především tato aktivita musí být dostatečně funkční. Když není, vnější stabilizátory nejsou schopny stabilitu zajistit a při jejich přetížení, mohou stabilitu páteře i narušovat. To si však nikdo nesmí automaticky, jak se stává, vykládat jako potřebu pracovat jen na vnitřních stabilizátorech, ono je to v samotné podstatě i nemožný nesmysl. Systém musí fungovat v optimální koordinaci, protože vždy když je něco nevyvážené, přetížené či slabé, funkce bude vždy narušena. Často dávám příklad, že můžeme mít stabilní a funkční jádro(core), ale jestliže nebudeme mít správnou opornou plochu chodidla, stabilita bude narušena. Stejně tak to je i s naším mechanismem hlezenním co se týká předozadního směru či kyčelního mechanismu ve směru laterolaterálním.
Síla a stabilita
Navíc i samotná síla celého těla je velice důležitá a často podceňovaná záležitost i co se týká stability. Síla pohybového aparátu je jedním s faktorů ovlivňující naší posturální stabilitu. Např. z hlediska stáří se je často studiemi uváděn pokles síly a i svalového aparátu jako jedné z podstatných příčin posturální nestability. Tedy vezmeme-li to šířeji, slabý člověk automaticky znamená i určitým způsobem nestabilní, samozřejmě i naopak příliš silný a osvalený člověk ,může mít jiné problémy, např. problémy načasování, problémy správné propriocepce či různé dysbalance a hypertonické svaly, které mohou jeho stabilitu narušovat. Může mít také narušenou mobilitu, a bez dostatečných rozsahů a uvolnění není možná ani stabilita. Na celém těle máme určité kloubní spojení, kde v určitých částech musí být více stability a v některých více mobility. Často to bývá spíše naopak a to bývá problémem.
Balanční trénink, propriocepce a chybný postup
Na co je většinou ve cvičení kladen důraz je propriocepce, tedy schopnost nervového systému vnímat změny přes naše svaly a tkáně. Tedy zlepšení vnímání naše těla. Složka, která se cvičí často v rámci balančního tréninku je jistě důležitá, protože mnoha lidech chybí vnímání vlastního těla, nemají správnou svalovou koordinaci či nemají „polohocit“, tedy neumějí skrz své svaly a receptory vnímat svou polohu těla. Bohužel zakládat trénink propriocepce právě na balančním tréninku do programu na zlepšení stability by bylo dost zjednodušující či spíše chybné. Sám před upřednostňováním tohoto typu tréninku v rámci stability varuji neustále, protože znovu jde spíše o pocity, než o skutečné výsledky. Tělo se dokáže adaptovat na všechny možné druhy pohybů, držení či vnímání stejně jako tuleň dokáže balancovat s míčkem na čumáku. Ke zlepšení však příliš nedochází, ba naopak jak se stále více ukazuje, např. pro mnoho sportovců dochází ke zpomalení výkonu a k většímu výskytu zranění. Člověk se zlepší v držení na balóně, ale postavíte ho na pevnou plochu a jejda, na
jedné noze se neudrží, protože ho někdo nenaučil ani správnou opěrnou bázi na chodidle a zná to jen z bosu. Neprovede správně dřep, protože ho svaly někam táhnou a navíc má určitý pohyb zažitý. Nedokáže provést předklon, aby se jeho páteř vhodně rozvíjela, protože má dysbalance a nemobilní páteř a nikdo mu nepomohl. Neumí udržet sám sebe ve vzporu, protože je slabý či roky provádí něco špatně v decentrovaném postavení. Tedy člověk nám zůstává stále nestabilní. Tedy senzorická složka má své pevné místo v tréninku, ale je třeba ji vhodně používat. Čím více je i tato část složky reálnější a spojena s dalšími body stability, tím je reálně použitelnější. To však je málokde praktikováno.
Stabilita a psychika
Jedna z částí, kterou stejně jako práci s CNS a jiné podceňují, je psychika. Tedy úroveň excitability, a procesy zpětnovazebné. Hinoki (1981) ve své studii popsal mechanismus vzniku nerovnováhy až závratě na psychosomatickém podkladě, tedy působením činnosti limbického systému na systém zajišťující stabilitu ve stoji. Tedy popsal příčinu vzniku nerovnováhy způsobené určitým senzorickým vjemem či tělesným pocitem. Vztah mezi posturální stabilitou a emocemi je také předmětem kognitivně psychologických studií, které se zabývají vlivem indukovaných emocí na posturální stabilitu ve vzpřímeném stoji. Mnohé Studie ukázaly, že výchylky těla v prostoru se zvyšují v reakci na vizuální emočně zabarvený podnět (Hillman et al., 2003). Navíc se podle výsledků těchto studií mění poměr mezi výchylkami předozadními a stranovými u mužů a u žen. Jiní autoři (Azevedo et al., 2005) naopak zaznamenali tzv. „freezing“ fenomén, kdy se při působení velmi negativně zabarveného emočního podnětu výchylky těla významně sníží nebo úplně vymizí. Prožitek, vnímání těla a pohybu, emoce, které předáváme či samotné prostředí, to vše má vliv 
přes psychiku na naši stabilitu. Stejně tak může naši stabilitu ovlivňovat různé energetické přípravky a stimulanty, což pro mnoho sportů není jistě žádoucí.
Závěr
Tedy psychika, práce s nervovou soustavou, pohybovými vzory a naší silou jsou stále části, s kterými se málo pracuje, naopak s jinými částmi stability jako jsou dysbalance, vnímání svalů či se svaly, které zajištují stabilitu páteře se pracuje mnohdy až moc či chybným způsobem. Je mnoho dalších částí, které mohou naší stabilitu ovlivňovat jako třeba stárnutí či obezita, nedostatek aerobní kapacity, i zde jsou všechny však popsané složky velice důležité. Nezapomínejte ale, jak celý systém funguje, na pohyblivé složky, které musí být silné a musí být v kvalitní kondici a pracovat ve správné koordinaci a v neposlední řadě i na vnímání našeho těla a na naší psychice. Tento celek nám zlepšuje něco, čemu říkáme stabilita.
(Autor: Martin Snášel)
Zdroje:
www.beantownphysio.com
wishfitness.co.uk
functionalmovementsystems.cz
Pavel Kolář: Rehabilitace v klinické praxi, 2011
František Véle: Kineziologie (2006)
Jana Šmídová: Emoce a posturální stabilita
